Co se vlastně děje I.

14.06.2013 15:56

ZÁPAD DNES

 

/CROIX/

 

V souladu s úvodní větou Benoistova textu, který jsem zde na příslušném místě ocitoval - viz Texty, štítek Metapolitika ("Každé kritické myšlení začíná posuzováním doby, v níž se rozvíjí."), se chci zamyslet nad tím, co nám éra moderny přinesla v konkrétní rovině, z hlediska dění ve světě a souvisejícího mediálního obrazu těchže samých událostí v tomto světě a  především zde, na "Západě". Vycházím z různých i nezápadních informačních zdrojů, určitých vlastních zkušeností a analýz souvisejících s mým dřívějším působením, představu o mých východiscích si částečně  můžete  učinit na základě těchto mých stránek. V první řadě bych si dovolil nějakým způsobem definovat geopoliticky současný "Západ" z vnějšího i vnitřního pohledu a z pohledu českého (resp. "východního"), potom se pokusím o orientační analýzu mezinárodního dění především za posledních cca. 30 let, na závěr bych se rád pozastavil u fungování médií na Západě z hlediska jimi vytvářeného obrazu o dění ve světě. Vzhledem k tomu, že text bude rozsáhlejší, budu jej publikovat postupně v několika kapitolách a bude to proces opravdu postupný.

I. ZÁPAD DNES

Pro účely článku se nechci zabývat do hloubky definicí Západu podle kulturně historických kritérií, protože zde ani historikové nejsou schopni definovat exaktní hranice, které by jsme potřebovali vytýčit pro účely sledované tímto textem. Proto jen obecně. Jisté je, že je jakési kulturně historické jádro v nejširším významu těchto termínů  přisouditelné v historické době románským (zejména frankofonním a severním italsky mluvícím oblastem) a německy mluvícím oblastem a specifické ohnisko atlantické, které se nacházelo v Británii, přičemž anglosaský/atlantický model se postupně stal vůdčím a to zejména v době, kdy jeho hlavní zdroje už působily vyvezené  zpoza Atlantiku z USA. Západ tedy začal být  "tvořen" a řízen jako "Západ" v moderní době dokonce z prostředí, které bylo původně periférií, vytvořilo si z vlivu evropského a jiných vlivů a nových vlastních podnětů osobitý model, ovlivňující zpětně původní evropské země a to kulturně i společensky a nakonec i mocensky. Stanovit podle kulturně historických kritérií přesnou hranici Západu je ovšem těžké, neboť vzdalováním se od jádra  zeměpisně a zároveň kulturně různé znaky postupně mizí a jiné odlišné nastupují, takže nakonec je pozápadnělé např.  i Rusko, nebo nejnověji do značné míry Čína, ovšem  každý asi cítí, že to již Západ není. Mnohem jednodušší a pro zamýšlenou analýzu vhodnější je proto definice mocensko-politická podle současné geopolitické situace, zahrnující v rámci ekonomických, politických a mocenských bloků dobře definovatelnou sféru přímého vlivu a ovládání určitého okruhu zemí. Přes možný povrchní dojem tento okruh zemí není ovládán  jednou nejsilnější z těchto zemí (USA), ale vládnoucími vrstvami a strukturami Západu skrytými za oficiální politikou, které ovládají všechny země, včetně té papírově nejmocnější.  Pro naše účely lze tak dnešní Západ definovat jako souhrn států - členů NATO a EU, plus několik zemí úzce spjatých, ač mají formálně "neutrální" charakter - Švýcarsko, Skandinávie. Nejedná se však o nějaký homogenní Západ, který by stál vedle nebo proti zbytku světa (a uvědomme si, že takto definovaný Západ má asi 700 milionů obyvatel, což se může jevit jako nominálně dost, ale dnes je to jen desetina světové populace, čili 90 procent lidstva nežije na Západě). Jde totiž také o vnitřní poměry na Západě z hlediska byť již silně potlačených národních států - ve skutečnosti jde mocensky o nehomogenní a antagonisticky uspořádaný celek. Tak  jako Západ má vztah antagonistický k tomu co je "nezápadní" a je to pro něj soustava různých sfér vlivu, ve kterých má snahu získávat nebo držet hegemonii čistě z důvodů prospěchu a vlastně udržení vlastního systému, zpravidla na úkor "nezápadu" a to i za cenu válek, stejně tak v rámci vnitřní politiky elit Západu některé země přímo ovládané v rámci západního systému (v rámci členství v NATO a EU) jsou ve zvýhodněném postavení vůči jiným, které mají charakter využívaných až zneužívaných a podřízených. Do určité míry pro to platí definice, že tyto hegemonistické země jsou sídlem nejmocnějších západně-mezinárodních korporací. V praxi to fungovalo a dosud funguje tak, že po počáteční euforii z 90. let 20. století po pádu železné opony všechny bývalé "východní" země "přijaté" do západního společenství očekávaly dohnání životní úrovně nebo výrazné přiblížení se životní úrovni západních zemí. Z počátku  na východ vržené peníze tyto iluze podporovaly, nakonec se však ukázalo, že nešlo jen o výprodej hospodářství východu do rukou západních společností, ale o jejich cílenou likvidaci pod různými záminkami a hesly, např. nekonkurenceschopnosti či restrukturalizace. V této první rovině tak byla potlačena možná budoucí konkurence firem z "východu" a bývalé východní země byly přetvářeny v budoucí velké odbytiště. Dnes se na bývalém východě nemnoho vyrábí (nemnoho vytváří hodnoty) neboť systém směřoval  vlastně k tomu, aby zachránil západní společnosti před velkou krizí (která přišla až o necelých 20 let později) a to - v druhé rovině - cestou úvěrování veřejného i soukromého či přímo individuálního sektoru, prezentovaného jako cosi přirozeného, neškodného a prospěšného. V nynější krizi je postupováno dále tímto způsobem na úkor jak národních zemí Západu "původního", tak ale především na úkor v podstatě vykořistˇovaných bývalých zemí východních, pomalu se začíná vyjevovat výsledek v podobě "spálené země". Obdobně to platí i o některých jižních státech prezentovaných nám mediálně jako "vyžírkové" žijící na dluh, zatímco restrukturalizační programy financované právě na dluh byly podmínkou přistoupení např. do eurozóny stejně jako nákup spotřebního zboží prodlužující éru prosperity německých a francouzských firem zcela vědomě za cenu enormního zadlužení jižanů. Přitom otevřená krize na jihu Evropy začala až s některými triky a znehodnocujícími spekulacemi těchže finančních mocností, které dnes obsazují svými lidmy premiérské vládní posty v postižených zemích a vedení Evropské centrální banky. Nepovažuji za nutné tuto problematiku zde rozebírat více než toutu zmínkou, neboť se domnívám, že mezi čtenáři, které osud zavál až sem, je sdostatek lidí už dobře informovaných. Chtěl jsem však naznačit, že  jakési skutečně vládnoucí jádro Západu, které  je  netotožné s kulturně-historickým jádrem ve formě "starých" států, které jsou jen exkluzívnějšími hostiteli, ale je totožné s vlastníky nadnárodních zde sídlících společností ze všech možných oborů (finančnictví, vlastnictví zbrojních firem, farmaceutického a zdravotnického   sektoru, abych uvedl nejtypičtější ložiska), má stejně antagonistický a    vlastní prospěch sledující program, realizovaný tím více na úkor obyvatelstva jednotlivých zemí, čím méně jsou svou minulostí "původně západní", jakým je i vnější program  Západu  vůči jeho zájmovým sférám vlivu ve světě "nezápadním" v němž se snaží uplatňovat svoji hegemonii. Díky přímému mocenskému ovládnutí států a společnosti skrze instituce typu NATO a EU a stoprocentnímu zvládnutí a ovládnutí mediálního působení, k vynucení vůle skutečných elit zde (uvnitř Západu) pouze nebylo dosud nutné řešit prosazování prospěchu tohoto skutečného jádra otevřeným válečným násilím. Zajímavé je také sledovat vývoj v rovině silových složek, zejména vojenství. Pod heslem "jsme chráněni NATO" byla u většiny zemí redukovaná vojenská síla na armády neschopné hájit celou zemi nebo nemající kompletní či plnohodnotné vybavení ve všech základních typech vojsk, za vědomého souhlasu obyvatelstva těchto zemí, které je nadšené nakolik se ušetří zbytečných výdajů (my dnes máme rozpočet přes bilion Kč a na armádu jde pár desítek mld., zatímco jen na obsluhu státního dluhu více než dvojnásobek této částky) a neméně nadšené kvůli zrušení základní vojenské služby.  S další generací budou bývalí vojáci už staří a tato další generace už nebude mít šanci zapojit se za jakýchkoliv podmínek do obrany vlasti, myslíc si ostatně, že to už nikdy nemůže být potřeba. Ale už dříve se F. Fukuyama zmýlil, pokud jde o konec dějin..  Zároveň zbylo pár zemí, které jsou ty "pravé" západní, kde naopak cíleně zůstala uchována značná vojenská síla co do kvality i kvantity, zejména samotné USA, Německo, Francie, V. Británie, z východních zemí tvoří pak jistou vyjímku Polsko, zřejmě díky jistotě zastávání důsledně protiruského postoje.  Co dál dodat? Myslím, že pro charakteristiku "Západu dnes" to stačí. Z českého hlediska plně platí vše, co jsem uvedl o bývalých východních zemích. V průmyslu jen díky přímému propojení, ovšem bez udržení vlastního plnohodnotného vývoje, s koncernem VW, prosperuje mladoboleslavská Škoda, ostatní velké celky byly zničeny, zredukovány do okrajového významu, nebo se potácejí v problémech (Tatra, Škoda Plzeň a pod.). Být "součástí Západu" vůbec nemusí znamenat být ve výhodné pozici, naopak může docela dobře jít o skrytý kolonialismus pro "nevyvolené."

 

 

II. VZNIK MODERNÍHO ZÁPADU a)

 

 

Budu-li navazovat na výše řečené, geopolitická definice (moderního) západního světa je tedy formulována tak, že se jedná o soustavu států soustředěných ve vojenských a ekonomických celcích zejména jako je NATO a EU, přičemž vůdčím státem jsou USA, dále následovány skupinou "vyvolených zemí", které jsou ještě součástí tohoto jádra a mají v rámci Západu zásadní politický vliv a ponechaly si i výraznou vojenskou sílu (Francie, SRN, Velká Británie především). Pod jejich přímým vlivem a jimi  ovládané následují slabší (jako mezistupeň lze na historickém Západě počítat s Itálií a Španělskem), z nichž v postavení  nevědomých kolonií se pak nalézají bývalé východní země, zařazené do toho systému. Celek pak je řízen finančně - ekonomickým systémem Západu, který je zcela nadřazen politickému systému, který je jen převodovou pákou vlastníků finančních institucí, kteří jsou zároveň i vládci ekonomické sféry. Pro účely výkladu "Co se vlastně dnes děje?" se proto ještě pozastavme u vzniku tohoto systému, tj. moderního Západu.

O takto definovaném moderním Západu nelze hovořit před první světovou válkou.  Tehdy byl evropský prostor na jedné straně rozdělen mezi staré velmoci a režimy, dnes už neexistující, na straně druhé mezi atlanticky orientované státy. Bylo zde suverénní a mocné císařské Německo, opravdová protiváha britského (atlantického) vlivu v Evropě, jeho spojenec Rakousko-Uhersko. Dále jeho bývalý spojenec, v této době už protivník, carské Rusko. Zároveň zde byla již zmíněná Velká Británie a po porážce v napoleonských válkách a Němci u Sedanu v r. 1870 stále více se v jejím vleku nacházející Francie. Přes vnější rozmíšky mezi nimi, vzhledem k pozici Francie vůči Německu a vlivu předních bankovních domů v obou těchto koloniálních velmocích, byly tyto dvě země objektivními spojenci jakožto státy a také nástroji, vzhledem k ovládnutí stejnými předními bankovními domy, ekonomických uskupení, která ač spolu sice soupeřila, za hlavní nepřátele měla ekonomiky a společenské systémy Německa a Rakouska-Uherska, které bránily volnému šíření jejich vlivu dále do Evropy. Stejné soukromé bankovní domy předtím ovládly také USA, jejichž vojenský a politický vliv do první světové války ještě nedostačoval k převzetí prvenství mezi ostatními velmocemi. Důležitým rokem byl rok 1913, kdy emisi dolarů formou půjčky emitovaného oběživa americké vládě převzaly tyto bankovní domy skrze instituci zvanou Federal reserve system, FED, která si tuto pozici drží dodnes. Nejedná se přitom o žádnou státní banku, jak by se z názvu mohlo zdát, ale o instituci ovládanou bankovními domy, zejména Rotschildy, Rockefellery, JP Morganem a některými dalšími. Od této události  proces, kdy systém tvoření peněz z ničeho poskytnutím úvěru, "fiat money" a zároveň byl předán ze státních rukou do rukou privátních, má otevřenou cestu k získání úplné vlády nad tvořením skutečných hodnot, nad reálnou ekonomikou. Ve fázi dovršování tohoto trendu dnes žije naše generace. K tomuto tématu není problém najít si dostatek mediálních zdrojů, které tuto skutečnost podrobně faktograficky popisují. Z mnohých bych doporučil zejména přednášku německého prof.  Andrease Klause, dostupnou na youtube (neručím za to, že bude na tomto http://www.youtube.com/watch?v=4XGznXOD2T4  odkazu dostupná v okamžiku, kdy čtete tuto esej, neboť nepřiznaná cenzura postupuje systematicky..). Výsledkem první světové války, do které protagonisté a tábory vstupovaly s různými dílčími cíli a snahou získat pro sebe výhodu nebo přímo úplné vítězství, v níž zvítězila Trojdohoda podporovaná USA, bylo odstranění Rakousko-Uherska, odstranění carského režimu v Rusku a podřízení Německa, které následně bylo ekonomicky ničeno a udržováno v bezvýznamném vojenském a politickém postavení "hlavního" poraženého (úspěch však byl jen dočasný a krátkodobý, jak víme z historie). V důsledku výsledků první světové války se i vítězné evropské mocnosti ocitly paradoxně v oslabeném postavení, Spojené státy nesmírně posílily svůj vliv ve světě jakožto zásobovatel, přímý účastník války a věřitel VB a Francie během války. Štafetu šiřitele anglosaského/atlantického vlivu od Británie do značné míry již USA v této době přebírají a tento vývoj je završen druhou světovou válkou, ale nepředbíhejme...

K velmi zajímavému vývoji došlo v přímé souvislosti s událostmi první světové války v Rusku. Asi není třeba vysvětlovat dopodrobna z jakých zdrojů čerpala bolševická revoluce, jejíž přední představitelé prokazatelně pobývali v západní Evropě i USA v posledních letech před její realizací včetně Trockého a Lenina. Vyslání Leninova týmu v zapečetěném vagóně z Německa je dnes už takříkajíc legendární, méně známo je, že náklady na revoluci, investicí do ní, poskytly opět přední bankovní domy, které už jsem jmenoval a dále například Warbugové a Rockefellerové.. Cílem vhodným pro Německo podle oficiální historiografie bylo vyřazení Ruska z účasti na válce formou revoluce a následného rozkladu režimu a zde vzniká zdánlivý paradox ohledně toho, že německá rozvědka konala ve prospěch centrálních mocností a přitom její kartě zároveň poskytly finanční krytí bankovní domy, které byly zainteresovány na porážce centrálních mocností a tímto vlastně jejich zájem podpořily. Paradox je ovšem zdánlivý, protože věci se odehrávají - aniž by na tom bylo cokoliv konspirativního, podívejte se kolem sebe na běžný život, dění ve firmách a rodinách - zcela jinak, než se to jeví zkoumáme-li pouhý povrch událostí. Ve skutečnosti původci dějů nejsou proti sobě čisté ostrůvky přesných polarizovaných antagonismů, které by bylo možno tak chápat v rámci černobílého vidění, např. Německo vs. Rusko nebo vs. Francie, zlý vs. hodný, není ani jednota pokud jde o výše nastíněné - jmenované bankovní domy nikoliv jedno jsou s USA a Británií, Německo a Rusko nikoliv  jejich čistě stoprocentní  protivníci jako celky se vším všudy. I v Německu, Rusku a Rakousku-Uhersku měly tyto a jiné bankovní domy už značný vliv, šlo pouze o to, že zde  zůstaly platné a účinné určité vnitřní regulační mechanismy, které bránily úplnému převzetí kontroly nad politikou a ovládáním silových složek, oproti anglosaskému prostředí, kde se to podařilo již dříve (mj. i sňatkovou politikou díky níž se např. anglická šlechta dostala k finančním zdrojům a staří bankéři k titulům a odpovídajícímu postavení). To však neznamená, že anglosaský svět byl a je zároveň čistou državou oněch bankéřů. I zde probíhá skrytý souboj objektivních sil, reálné výroby s fiat money, a obě strany mají svůj vliv v  politice a silových resortech. Zatímco v anglosaském světě ve vleku s Francií v té době však již převládala síla finančníků nad  silami společnosti založené ještě na původní tvorbě materiálních hodnot, u centrálních mocností a Ruska tomu bylo naopak. Carský režim byl v tomto ohledu ten nejrigidnější, proto není v rozporu shoda zájmů určitých složek německé rozvědky a britsko-amerických finančních kruhů. Odstraněním carského režimu bankovní domy mnohé získaly. Zde bych doplnil krátkou poznámku, k níž mě přivedl jeden z rozhlasových pořadů Nikolaje Starikova, ruského politologa a publicisty (např. zde http://www.youtube.com/watch?v=On9hgeJB9DM ). Starikov uvádí na dotaz jednoho z posluchačů, jak posuzovat rok  1917 v ruských dějinách: carské impérium  nerozvrátili bolševici, ale síly, které vynesly k moci vládu Kerenského už v únoru 1917. Tehdy začal rozklad dosavadního systému včetně hospodářských a vojenských struktur a za 270 dní před říjnovou revolucí se jim to povedlo. To co následovalo bylo bojem o vliv a moc již v nových podmínkách mezi dílčími mocenskými frakcemi a skupinami. Byla to liberálně-demokratická vláda Kerenského, s níž bylo rozvaleno a ochromeno impérium. Tedy předchůdců ttoho samého směru, který znovu plně ovládl Rusko za Jelcina s následky tak závažnými, že opět hrozilo úplně rozložení Ruska a jeho zánik jako státu. V nastalém soupeření zvítězili jak známo bolševici uvnitř jejich řad však ještě soupeřily o vliv jejich frakce, přičemž došlo k postupnému oslabování pozic trockistů. Bankéři tedy měli dvě želízka v ohni - liberály a bolševiky, pokud ovšem v bolševických řadách měli rozhodující vliv trockisté.   Bolševici v nepominutelné míře budovali režim na základě peněz poskytnutých výše zmíněnými bankovními domy a v období před druhou světovou válkou Sovětský svaz ve svém rozvoji vděčil mnoho půjčkám poskytntým a spláceným západním bankám. Vzpomeňte starší čtenáři, jak do r. 1990 se v socialistickém táboře mezi občanstvem i režimními orgány bažilo po přístupu k valutám! Systém fiat money, vytvářením peněz z ničeho formou půjček tudíž vznikem socialistického státu v Rusku vůbec nebyl ohrožen, naopak byl posílen a prosperoval. Opět zdánlivý paradox, ale kdo právě tohle pochopí, má v ruce klíč k pochopení ne možná oficiálních, ale o to pravdivějších moderních dějin (zde se mi vybavuje rozhovor s KarlemGottem (např. zde: http://www.ac24.cz/zpravy-z-domova/822-karel-gott-se-uz-pred-11-lety-bal-totalitni-svetovlady), kde mj. říká, že při svých cestách na tehdejší Západ pochopil v určité době, že ty dva tábory na sebe ve skutečnosti nikdy nezaútočí..)! Vraťme se však do meziválečného Sovětského svazu. Máme tu povedenou revoluci, která odstranila nepřítele nejzavilejšího (dnešní putinovské oživené Rusko se takovým nepřítelem nota bene opět mediálně i fakticky stává!) a uvnitř revoluce souboj. Neboť žádný plán tváří tvář realitě nevyjde nikdy stoprocentně. Trocký s jeho  expandující revolucí, která se měla převalit do Evropy a Lenina s ctižádostí vytvořit uzavřený zabarikádovaný blok. Vývoz revoluce se v této fázi nezdařil.  Oba směry ovšem přežívaly v sovětském vedení dál. Vzhledem k prostředí v němž byli oba připravováni, by jsme mohli snad učinit závěr, že Trocký byl více svými sponzory a podporovateli spojen s atlantickým principem, neboť byl připravován s týmem lidí přímo ve Spojených státech. Zcela jinak se pak jeví Stalinovy čistky, v souvislosti i se zavražděním právě Trockého v Mexiku, ne jako pouhé vyfabulované podezření paranoidního vůdce obávajícího se o svou osobní moc, jak je primitivně předkládáno  oficiálním dějepisem, ale jako zúčtování mezi stoupenci proatlantické a kontinentální koncepce sovětské politiky uvnitř komunistické strany a na významných postech v armádě a státní správě formou fyzického odstranění jedněch druhými. Potlačením trockistů tak byl paradoxně "napraven" rozpad impéria z roku 1917 a vytvořeny podmínky pro obnovení imperiálního postavení Ruska prostřednictvím stalinského Sovětského svazu. Je třeba si uvědomit - a platí to o nejen o Rusku - že různé momentální režimy a systémy jsou jenom maskami na povrchu skutečné vnitřní struktury, strukturou je vtomto případě samotné Rusko samo o sobě. Je pak zřejmé, že např. liberální multikulti koncept se vší svou navazující agendou (pokrytecké pojetí lidských práv a práv menšin, rozpouštění institutu rodiny, pojetí vlasti a národa, kulturních osobitostí a tradic atd.) je program, který takové struktury dokáže poškozovat, ne-li přímo rozpouštět, jak ukazuje podle mého názoru nesporná praxe posledních více než sto let.

 

Možná si řeknete, že na nějaké závazky plynoucí z půjček se komunisté mohli při své ideologii vykašlat a být svému věřiteli naopak nebezpeční. Ale v tom případě se vraťte k výše popsanému. Jejich špičky pocházely z prostředí ovládaného a řízeného z velkých bankovních domů, oni plnili úkol, zapomeňte na komunisty, tak je znáte z dob socialismu u nás z tehdejšího běžného pohledu občana, nebo z oficiálního podání, ty správné opravdu vládnoucí špičky byly opravdu o něčem jiném než o ideologii, ale nebyly ani o primitivní chtivosti valut. Vždyť přece když zavedené pořádky narazily na své meze, byly to tito lidé, kteří nejprve odpískali cestou perestrojky  Sovětský svaz a pak celý východní blok a přitom to pro ně  de facto nebylo očividně žádné neštěstí.   Tyto špičky samozřejmě nebyly jednotné, ale po období kdy jedno křídlo mělo navrch, získalo převahu jiné křídlo, přičemž leitmotivem událostí byly stále staré vazby na západní finanční struktury, které nikdy nezanikly. Finální perestrojka tak byla koneckonců demontáží systému vybudovaného Stalinem a stejně tak vyšachováním Ruska jakožto hlavního faktoru eurasijského (kontinentálního) principu v mocenském zápase odehrávajícím se v celém světě, ale především na studeném kolbišti Evropy. Důsledky těchto posledních převratných událostí rovněž zažíváme nyní posledních 20 let.