Fulcanelli: Středověk a renesance
Následující text je sestaven z citací z díla Příbytky Filosofů, jehož autorem je Fulcanelli, konkrétně z II. kapitoly Knihy první, kterou Mistr nazval Středověk a renesance. Jsou to tedy fragmenty pozoruhodné úvahy na dané téma z pohledu spirituální alchymie. Fulcanelliho dílo, mimo svého primárního iniciačního významu, je tak také kamenem v mozaice velkého tématu střetu a zlomu mezi světem Tradice a světem moderním a postmoderním.
+
"V současné době nikdo nepopírá vysokou hodnotu středověkých uměleckých děl. Pochopí však někdo, proč až do XIX. století byla právě tato díla obětí podivného opovržení?
…
Jaký byl a jaký mohl být hlubinný důvod k takovému názorovému zvratu, jehož důsledek bylo vyobcování a zapuzení, jež na tak dlouho provázely gotické umění? – Máme vinit nevědomost, rozmar, zkažený vkus? Nevíme.
…
Nevidíme tudíž důvod, proč renesance byla na středověk tak přísná a trvala tolik na jeho domnělých literárních nedostatcích, aby ho zavrhla a vykázala do chaosu rodících se civilizací, sotva vyšlých z barbarství.
Co se nás týče, domníváme se, že středověké myšlení se projevuje jako esenciálně vědecké a ne jiné. Umění a literaturu považuje pouze za pokorné služebníky tradiční vědy. Jejich výslovným posláním je symbolicky tlumočit pravdy, které středověk přijal od starověku a věrně je opatroval. Podrobeny čistě alegorickému výrazu, ovládány velitelskou vůlí téže paraboly, která chránila před profánními křesťanské tajemství, svědčí umění a literatura o zřejmé stísněnosti a dávají zřetelně najevo jistou upjatost; avšak důkladnost a prostota jejich zpracování je přesto obdařují nepopiratelnou originalitou.
…
Obdivujeme mistrovská díla gotiky pro jejich ušlechtilost a smělost jejich výrazu; i kdyby postrádala vybrané dokonalosti formy, mají v nejvyšším stupni iniciační moc učené a transcendentní filosofie. Jsou to vážné a přísné výtvory, na rozdíl od lehkých, půvabných a veselých motivů, jimiž nás umění marnotratně zahrnuje od doby renesance. Ale zatímco tyto aspirují jen na potěšení oka či okouzlení smyslů a literární díla středověku spočívala na vysokém, pravdivém a konkrétním myšlení, úhelném kameni nezměnitelné vědy, nezničitelném základu Náboženství. Kdybychom chtěli definovat tyto dvě tendence, z nichž jedna je hluboká a druhá povrchní, řekli bychom, že gotické umění je zcela spjato s učenou majestátností svých staveb a renesance s příjemnou okrasou svých příbytků.
Středověký kolos se na sklonku XV. století nezřítil najednou. Jeho génius dokázal na mnoha místech ještě dlouho vzdorovat novým směrům. Vidíme, že jeho agónie se prodlužovala až do poloviny následujícího století, a v některých stavbách této epochy se znovu shledáváme s filosofickým impulsem, základem moudrosti, který dal během tří staletí vzniknout tolika nehynoucím dílům.
…
Aniž bychom se zabývali jejich určením nebo účelem, řadíme tato útočiště starobylého esoterismu, tyto dnes již velmi vzácné útulky tradiční vědy, do hermetické ikonologie, mezi umělecké strážce vysokých filosofických pravd.
…
Můžeme z toho vyvodit, že měl-li středověk podíl na duchu, renesance nás s chytráckým potěšením uvěznila v liteře… "