700. výročí: Petr Bahník o Karlu IV. na Parlamentních listech

14.05.2016 13:01

ROZHOVOR Historik Petr Bahník říká, že vztah českého státu ke středověké Říši byl velmi volný. Karel v českých zemích vládl z titulu českého krále, nikoli císaře. Císařské zákony se na české území nevztahovaly a veškeré povinnosti českého státu k Říši spočívaly v dodání ozbrojeného doprovodu pro císařskou korunovaci. „Nacisté také Karlovu osobnost a éru míru a prosperity, která s jeho panováním byla spojena, falšovali k obrazu svému a využívali jako argument, že prý Čechům vždy bylo dobře jen pod křídly Říše,“ řekl Bahník.

 

Historička Eva Doležalová pro LN řekla: „Karel by o sobě nikdy neřekl, že je Čech. Považoval se za otce svých národů a za českého krále. Spory o to, zda byl Karel více Čech, či Němec v moderním slova smyslu, vypukly v druhé polovině 19. století, ale pro středověk nemají moc smysl. Takže bychom mohli říci, že anketu o největšího Čecha vyhrál velký Evropan 14. století nebo největší panovník českého království.“ Co si o tom myslíte?

Ta úvodní věta, autorkou asi úmyslně tak provokativně formulovaná, je snadno vyvratitelnou hloupostí. Vždyť, jak jinak, než jako samozřejmému přihlášení se k češství, bychom měli rozumět pasážím Karlova vlastního životopisu Vita Caroli, v nichž informuje čtenáře o tom, že ačkoli během  výchovy ve Francii „řeč českou zcela jsme zapomněli“, „brzo jsme se jí zase naučili, jako každý jiný Čech.“ (A zmiňuje dále, že z milosti Boží naučil se také mnohým jiným jazykům, například němčině). Ještě jasněji Karel o své jazykové a národní identitě hovoří v dopise srbskému carovi Štěpánu Dušanovi Silnému z 19. února 1355, kde píše doslova, že je oba spojuje „společenství urozeného jazyka slovanského“. Jazykovou odlišností českého království od ostatních částí říše zdůvodňuje žádost o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a s tím spjaté vyvázání z podřízenosti arcibiskupům mohučským. Zřizuje církevní instituce, u nichž si vymiňuje jejich obsazování výhradně kleriky „národa českého“.

S Karlovým jazykově definovaným vlastenectvím souvisí i jeho programové přihlášení se ke staroslověnské tradici spojené s ideou přenesení královské koruny Velké Moravy na český přemyslovský stát (idea takzvaného translatio regni). Demonstrací toho bylo i založení Emauzského kláštera v Praze roku 1347 a jeho osazení slovanskými mnichy, takzvanými Glagoláši. A tak dále. Dokladů je tu mnoho. Doporučuji k této tématice příslušné oddíly knihy Duchovní tvář Karla IV. historika Zdeňka Kalisty.

Pokud jde o další části vámi zmíněného textu Evy Doležalové, lze říci, že ty již tvoří jen dobově příznačné alibistické balení úvodní teze. Celkově jde o text spíše politické, než historické povahy, modelující obraz Karlovy osobnosti v duchu soudobých mainstreamových „hodnot“ – eurounijnictví, multi-kulti a podobně. Je to škoda, neboť autorka jím zbytečně zatížila jinak docela užitečný seriál popularizačních článků ke Karlovskému jubileu.

Existovala tedy ve středověku národní identita, nebo ne?

Klíč k odpovědi na vaši otázku je ve slovním spojení „v moderním smyslu“ , které paní Doležalová v tom citovaném úryvku použila. Proto jsem mluvil o alibismu. Autorka chce odevzdat „politicky korektní“ desátek a napíše tedy, že Karel by o sobě neřekl, že je Čech, zároveň však chce zůstat profesně poctivá a nemůže tedy zcela zamlčet, že cosi jako národní cítění existovalo. A to dávno před dobou Karlovou. Myslím, že velký zmatek v této věci způsobila koncem minulého století dogmatizovaná teze pražského rodáka, sociologa Ernsta Gellnera, o údajném vzniku národů v postnapoleonské éře. Tato teze částečně, a to ještě s výhradami, může platit pro západoevropské prostředí, v žádném případě však neplatí pro střední Evropu.

Můžete to rozvést?

Připomeňme si Dalimilovu kroniku, nebo německý právní spis Sachsenspiegel, v nichž se objevují projevy silného nacionálního cítění. Co s tím? Řeč pramenů tu stojí v přímém protikladu s tvrzeními autorit a aktuální politickou poptávkou. S tímto dilematem už kdysi marně zápasil Jan Křen ve své knize Historické proměny češství a jakoby s údivem konstatoval, že je více druhů národního cítění. No, to asi není moc velký objev. Samosebou, že naše češství je jiné, než barokní češství Balbínovo, či staroslověnské češství svatého Prokopa, nicméně jeden aspekt je konstantní, totiž, že naše česká identita je dominantně formována vědomím jazykové sounáležitosti. To koneckonců přiznává v dalších částech vámi zmíněného textu i Eva Doležalová. Toto vědomí, základ naší národní svébytnosti, je pak velmi starého, ne-li odvěkého data. Na to již upozorňují i někteří současní autoři jako Miroslav Hroch či František Kutnar.

Ačkoli bylo toto jazykově-národní cítění někdy i velmi vyhrocené, jak nám ukazují například místy až šovinistické projevy pražského biskupa Jana IV. z Dražic, nikdy nebylo považováno za překážku stejně hluboce pociťovanému křesťanskému univerzalismu, tedy vědomí sounáležitosti všech národů patřících ke společenství víry, tedy k takzvanému křesťanstvu. Také toto vědomí bylo ve vrcholném středověku konkretizováno jazykově, všeobecným rozšířením latiny, jakožto liturgického a vědeckého jazyka u všech národů západní a střední Evropy. V Karlově osobnosti se přirozeně spojovalo obojí, tedy národní i univerzalistické cítění. A nešlo přitom jen o nějaký praktický kompromis. Bylo to systémové nastavení vedené vědomím hodnoty a komplementarity obou složek a odrážející v posledku hierarchizované sepětí duše a těla v křesťanském pojetí člověka.

Nezapomeňme také, že byl Karel nositelem císařského titulu a tudíž byl vázán k ideji Říše, kterou však důsledně interpretoval v její univerzalistické formě. Císařství mu vždy bylo „sacrum Romanum imperium“, k němuž sice patří vláda v německém prostoru, jež s ním však v žádném případě není totožná. Toto pojetí se projevuje například důsledným odlišováním titulatury, kterou používal jako římský král po roce 1346 a jako císař po roce 1355.

Jak to odlišoval?

V listinách před tímto datem, jakož i v listinách pozdějších, jsou-li psány německy a souvisí-li s vnitroněmeckými záležitostmi, nepoužívá pro sebe nikdy označení Karolus Quartus, tak se označuje důsledně až po své císařské korunovaci, a to výhradně v listinách psaných latinsky. Tento Karlův důraz na universalistický ráz císařství samozřejmě souvisel s potřebou uhájit politický prostor pro realizaci české státní ideje a tím uhájení neodvislosti vlastní mocenské základny na momentálních poměrech v německých zemích Říše. Karel to také kodifikuje ve své Zlaté bule.

Co říkáte takovým názorům, že by dnes byl Karel IV. zastáncem Evropské unie a evropského státu? Nebylo postavení českého království v rámci Říše suverénní dle principu „král je císařem ve svém království“ (rex imperator in regno suo)?

Samozřejmě, že to druhé je pravdou. Vztah českého státu ke středověké Říši byl velmi volný. Karel v českých zemích vládl z titulu českého krále, nikoli císaře. Císařské zákony se na české území nevztahovaly a veškeré povinnosti českého státu k Říši spočívaly v dodání ozbrojeného doprovodu pro císařskou korunovaci.

A snahy „aktualizovat“ Karlův odkaz a vydávat ho za předobraz EU? No, i to už tady bylo. Nacisté také Karlovu osobnost a éru míru a prosperity, která s jeho panováním byla spojena, falšovali k obrazu svému a využívali jako argument, že prý Čechům vždy bylo dobře jen pod křídly Říše. Tedy nic nového. Myslím, že nikdo soudný nemůže současnou EU s její  centralizační a unifikační politikou, s obludným dotačním systémem a nejnověji s přerozdělováním imigrantů, považovat za nějakého dědice ideje středověkého impéria. Nejde totiž „jen“ o otázku suverenity českého státu, ale i o naprosto odlišná filosofická východiska obou historických „projektů“. 

Jaký byl vztah Karla IV. ke sv. Václavu a přemyslovské tradici?

Víte, Karlova moc jako císaře byla závislá na tom, jakou vlastní ekonomickou a vojenskou sílu si na říšský trůn přinesl. Bylo dost „loutkových císařů“, kteří byli zajatci svého titulu a hříčkami německých knížat, na nichž byli zcela závislí. O takovou roli Karel samosebou nestál. Základnou jeho moci v Říši byla nezávislá síla, kterou mu dávala hodnost českého krále a vláda nad zeměmi Koruny české. Jeho vztah k Čechám tedy měl i svůj ryze pragmatický důvod. Z Karlových činů ovšem vidíme, že to nebyl důvod jediný. Vzhledem k patriarchálnímu uspořádání středověké společnosti byl nositelem rodové identity zpravidla muž-otec, v některých případech ovšem nacházíme výjimky. Tou bylo  právě přemyslovské privilegium o dědičnosti trůnu v ženské linii, od něhož odvozovala své nároky na moc matka Karla IV. Eliška respektive její manžel Jan.

Karel sám, na rozdíl od svého děda Jindřicha VII., tento český konstrukt jasně akceptoval, jak dosvědčuje například text jeho Zlaté buly z roku 1356 týkající se svobod českého státu, a cítil se proto zcela legitimně jak Lucemburkem po linii otcovské, tak Přemyslovcem po linii mateřské díky privilegiu stejně hodnotné. To právě souvisí i s otázkou jeho češství. Tento vztah se pak jasně projevil ve výstavbě a šíření tradice svatováclavské. V nově budované gotické katedrále sv. Víta v Praze dal Karel zřídit zdobenou Svatováclavskou kapli, pro niž Petr Parléř vytvořil známou portrétní sochu přemyslovského světce, a v níž byly uloženy Karlem nově zhotovené (či nákladně přepracované) české korunovační klenoty. Koruna sama přitom spočívala na světcově lebce a sv. Václav byl uctíván jako věčný panovník Čech, jehož jsou jednotliví králové pouhými náměstky. Obraz světce se pak objevuje na nejrůznějších symbolech, ve výzdobě Karlových reprezentačních prostor a podobně. A to nejen v Čechách, ale i v Říši. U obce Lauf, na cestě do Norimberka, vystavěl Karel jako demonstraci moci českého krále hrad Wenzelsburg vyzdobený bohatou heraldickou výzdobou erbů českých rodů, měst a církevních institucí a světcovou sochou.

V zákoníku Karla IV. Maiestas Carolina, který nebyl schválen, se píše: „„Pohanům či Saracénům naprosto zapovídáme a zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě na svým polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako pocestným procházejícím přes naše království do míst značně odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme, ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od katolické víry.“ Co si o tom myslíte? Byl Karel IV. xenofob, nebo realista?

Vnímání jazyka jako hlavního znaku národní identity vytvářelo ve středověku příjemně měkké mantinely. Jazyková blízkost členů nějakého společenství předpokládala jejich blízkost pokrevní, nelpěla však na ní. Slovo není krví, jazyková příslušnost je do značné míry volní záležitost a umožňuje do národního celku kdykoli kohokoli, kdo o to stojí, takříkajíc „adoptovat“, tak jako křesťanství umožnilo „adopci“ pohanů do celku Nového Izraele. Usedlý zemědělský způsob života středověké Evropy vedoucí k minimální migraci obyvatel přitom zaručoval, že podobný příliv nové krve nemohl nikdy, vzhledem ke své marginalitě, nijak výrazněji ohrozit identitu daného společenství. Pokud se někdy vyskytl opak, začalo se společenství razantně bránit a docházelo ke konfliktům, jako v Čechách v souvislosti s příchodem německých kolonistů.

V prostředí nejvyšší aristokracie byla sice situace značně odlišná od nižších šlechtických popřípadě neurozených vrstev a k popsaným „adopcím“ docházelo naopak pravidlem, neboť počet vysoce urozených rodů byl v celé Evropě relativně nízký a církevní zákazy sňatků mezi příbuznými bylo nutno alespoň v jisté míře respektovat, i zde se však uplatňovalo v zásadě totéž pojetí jako jinde, manželka panovníka, ať přišla odkudkoli, přejímala národní identitu svého manžela, byť třeba jen formálně, a samozřejmě tuto identitu přejímali jejich děti. Zkrátka a dobře, pro středověký svět měl vztah k cizincům dva zásadní aspekty, totiž jejich množství a ochota se přizpůsobit. Saracénů bylo mnoho a přizpůsobit se nehodlali, naopak. Z toho se odvíjí Karlova příkrost ve vámi citovaném úryvku. O nějaké xenofobii nemůže být samosebou řeč.

Ve stínu Karla je jeho otec Jan Lucemburský i jeho dva synové, kteří usedli na český trůn. Je to oprávněné? Můžete případně zmínit i některé jejich klady?

Vztah Jana Lucemburského k českým zemím byl předurčen poměrem k jeho české manželce Elišce Přemyslovně. Jejich lidsky nepříliš šťastný svazek samozřejmě ovlivňovala v prvé řadě politika. Díky tomu, že poslední přemyslovští králové prosadili dědičnost českého trůnu i po ženské linii, cítila se Eliška právem nositelkou státní tradice, z čehož vyplývalo její silné sebevědomí a samostatné rozhodování, takže se Jan, sám pocházející z císařského rodu, musel někdy v Čechách cítit jen jako „ten od královny“, asi jako někteří partneři slavných hvězd. To byl asi hlavní důvod jeho slavných „útěků“ do západoevropských regionálních válek. Důvod, proč nikdy hlouběji nepronikl do českých záležitostí a patrně si ani plně neosvojil češtinu (u dvora s latinou a němčinou vystačil, v jednáních s českým panstvem však ne vždycky). Na druhé však král Jan pro český stát vydobyl strategicky důležitá území Slezska a Chebska a jeho bojový pokřik, který se nesl nad jeho vojskem i v osudové bitvě u Kresčaku, zněl: „Praha!“

Pokud jde o Karlovy syny, je pravdou, že jsou v obecném povědomí vnímáni značně rozporuplně. Zjednodušeně řečeno, Václav IV. jako panovník neschopný, Zikmund jako všehoschopný. Jako by na ně dopadlo známé „prokletí“ synů velkých otců. Ve skutečnosti oba museli čelit mimořádně složitým problémům období na rozhraní věků, kdy středověk umíral a novověk se teprve rodil – papežské schizma – situace, kdy jsou nezávisle na sobě zvoleni dva, posléze dokonce tři papežové, vpád Turků do Evropy, vznikající husitství a tak dále.

Jaký je dle vás hlavní odkaz, dědictví a poselství Karla IV. českému národu a čeho z toho bychom se měli držet?

Ten odkaz se myslím skládá z více částí. Jednak je to otázka soudržnosti českého státu. Karel získal různými způsoby pro Korunu českou mnohá území, která bylo možno zastavovat, prodat či prohrát ve válce, aniž by to ohrozilo existenci českého státu, současně však stanovil, že některá území jsou takzvaná nezcizitelná a nesmí být nikdy od státního celku oddělena. Shodou náhod jsou to právě ta území, která dodnes tvoří území naší vlasti, totiž Čechy, Morava a Opavské Slezsko. Soudržnost těchto zemí a jejich obyvatel je prvním imperativem Karlova odkazu.Vypůjčím si na chvíli Dalimilovský styl a řeknu, že jakékoli naše vzájemné hašteření dělá radost jen „cizákům a Saracénům“!

Dalším imperativem je bezesporu láska k „milému jazyku českému“, kterou Karel tolikrát projevil. Tu je na místě připomenout trestuhodnou skutečnost, že Česká republika je dnes jediným středoevropským státem, který nemá státní jazyk definován zákonem (Spolková republika má německý jazyk jako státní řeč dokonce přímo v Ústavě). Další složkou Karlova dědictví je ale také jeho universalismus, totiž připravenost vstoupit do světové soutěže, podílet se na velkých úkolech své doby, nezatuchnout v zápecnictví, ale také nepodlézat světu, nepoklonkovat. Sebevědomě soutěžit. Držet a hájit svou identitu (státnost, jazyk, kulturu) a zároveň podnikat výpady ke hvězdám. Je to náročné, ale jiné cesty pro náš národ není. Je třeba stavět si laťku vysoko a současně se neodcizit vlastnímu hnízdu. Zohledňovat, co je z hlediska zájmu naší existence a prosperity skutečně výhodné, a to zejména z ohledu dlouhodobého. A dívat se přitom všemi směry a do všech světových stran. Přesně tohle Karel IV. dělal.

A konečně, nejdůležitější částí karlovského odkazu je myslím jeho pevná zakotvenost v objektivním mravním řádu. Karel, stejně jako všechny naše opravdu velké osobnosti, nepochyboval o hodnotách, jako je pravda, rodina, manželství, poctivost či statečnost. Ačkoli jsou cynické pochyby o těchto hodnotách soudobou módou, každý rozumný člověk chápe, že bez nich, a bez úcty k nim, se lidská společnost rozkládá a člověk nemůže být šťastný. Proto jim Karel věnoval tolik místa v textu svých Moralit. Dokážeme-li si jako jednotlivci i jako národ najít k tomuto odkazu cestu ve svém každodenním životě a svých aktivitách, nemusíme se ničeho bát ani v bouřlivých časech, které nás patrně čekají.

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Uz-naciste-tvrdili-ze-Karel-IV-nas-vedl-pod-ochranou-Rise-ted-z-nej-delaji-zastance-EU-A-cizaci-a-Saraceni-Historik-vyvraci-myty-spojene-s-nejvetsim-Cechem-435460