J. Evola: K tajemství degenerace

28.06.2013 19:11

Článek Julia Evoly vydaný v časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.

***

Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.

Ve svém doslovném smyslu není tato otázka v žádném případě nová. Zatímco rozjímáme nad skvostnými pozůstatky kultur, kterých jména samotná se nám dokonce ani do dnešních dnů nedochovala, ale které se zdají že nám, dokonce i svými hmotnými pozůstatky, sdělují velikost i sílu, jež byla víc než pozemská, stěží se najde někdo, kdo by si nepoložil otázku o smrti kultur a nepociťoval nedostatečnost důvodů, jež jsou obvykle coby vysvětlení předkládány.

Můžeme děkovat hraběti de Gobineau za nejlepší a nejznámější shrnutí tohoto problému, stejně jako za mistrovskou kritiku hlavních hypotéz o něm. Také jeho řešení založené na rasové myšlence a rasové čistotě obsahuje množství pravdy, nicméně potřebuje být rozšířeno několika postřehy týkajících se vyššího řádu věcí. Jelikož bylo mnoho případů, kdy kultura zkolabovala, přestože její rasa zůstala čistá, což je především zřejmé u jistých skupin, které trpěly pomalým, nezadržitelným vymíráním, navzdory tomu, že zůstaly rasově izolovány, jako by se jednalo o ostrovy. Příklad nedaleko na dosah ruky je případ Švédů a Nizozemců. Tito lidé se dnes nacházejí ve stejném rasovém stavu, jako ve kterém byli před dvěma stoletími, ale dnes již nacházíme jen pramálo z heroických dispozic a rasového uvědomění, které jim kdysi byly vlastní. U jiných velkých kultur se zdá, že zůstaly stát ve stavu mumií: v nitru jsou již po dlouhou dobu mrtvé, takže stačí pouze sebemenší tlak, aby je povalil k zemi. Toto byl případ, například, starého Peru, oné obrovské sluneční říše, která byla vyhlazena několika málo dobrodruhy, vybranými z nejhorší chátry Evropy.

Jestliže se podíváme na tajemství degenerace z výlučně tradičního hlediska, jeho úplné řešení se stává dokonce ještě těžším. Jde pak o záležitost rozdělení všech kultur na dva hlavní typy. Na jedné straně jsou tradiční kultury, jejichž principy jsou identické a neměnné, navzdory veškerým rozdílnostem, zjevným na jejich povrchu. Osa těchto kultur a vrchol jejich hierarchizovaného řádu sestává z metafyzických, nadindividuálních sil a činů, které slouží k utvoření a ospravedlnění všeho co je pouze lidské, dočasné, co je předmětem nastávání a „historie“. A na druhé straně je „moderní kultura,“ která je ve skutečnosti antitradiční a která se vyčerpává budováním čistě lidských a pozemských stavů a jejich totálním rozvojem, v honbě za životem zcela odpoutaným od „vyššího světa“.

Ze stanoviska druhého případu je celek historie degenerací, jelikož vykazuje všestranný úpadek dřívějších kultur tradičního typu a rázný a násilný vzestup nové univerzální civilizace „moderního“ typu.

Z tohoto vyvstává dvojí otázka.

Za prvé, jak mohlo k tomuto někdy dojít? Celá doktrína evoluce je podložena logickou chybou: je nemožné, aby vyšší vzešlo z nižšího a aby více vzešlo z méně. Ale nečelíme obdobné nesnázi v řešení doktríny involuce? Jak je vůbec možné, aby vyšší upadlo? Pokud bychom si mohli vystačit s pouhými analogiemi, bylo by jednoduché poradit si s touto otázkou. Zdravý člověk může onemocnět; ctnostný člověk se může stát zvrhlíkem. Je to přírodní zákon, který každý považuje za samozřejmý: že každá živá bytost počíná zrozením, roste a sílí, pak přichází stáří, slábnutí a rozklad. A tak dál. Ovšem toto je pouze přednášení výroků, ne vysvětlování, a to ani kdybychom připustili skutečný vztah takovýchto analogií ke zde vzneseným otázkám.

Za druhé, nejde pouze o záležitost vysvětlování možnosti degenerace konkrétního kulturního světa, nýbrž i možnosti, že degenerace jednoho kulturního cyklu může přejít na další lid a stáhnout ho s sebou. Například, musíme nejen objasnit jak se starověký západní svět zhroutil, ale musíme i ukázat příčiny čím bylo možné aby „moderní“ kultura ovládla celý svět, a proč měla sílu k odchýlení tolika lidí od jakéhokoliv jiného druhu kultury, a aby zavládla dokonce i tam, kde státy tradičního typu působily že jsou živé (zde stačí pouze připomenout árijský východ.)

V tomto ohledu nestačí pronést, že máme co dočinění s čistě materiální a ekonomickou nadvládou. Takovýto názor se jeví jako velice povrchní ze dvou důvodů: Na prvním místě, země, která je podmaněna na materiální úrovni, také pociťuje, v dlouhodobém horizontu, vlivy vyššího druhu odpovídající kulturnímu typu svých dobyvatelů. Můžeme prohlásit, že Evropská nadvláda téměř kdekoliv zasévá semena „europoizace“, tj. „moderního“ racionalistického, tradici nepřátelského, individualistického způsobu myšlení. V druhé řadě, tradiční pojetí kultury i státu je hierarchické, ne dualistické. Jeho nositelé se nemohou nikdy, bez závažných námitek, hlásit k principům „Co je císařovo, odevzdejte císaři“ a „Moje království není z tohoto světa“. Pro nás je „Tradice“ na tomto světě vítěznou a kreativní přítomností toho, co „není z tohoto světa“, tj. toho co je ze světa Ducha, chápaného jakožto síla mocnější než jakákoliv čistě lidská či hmotná síla.

Toto je základní idea autentického tradičního náhledu na život, který nám neumožňuje opovržlivě mluvit o čistě materiální porobě. Naopak, materiální poroba je znamením, když ne přímo duchovního vítězství, tak přinejmenším duchovní slabosti či jisté podoby duchovního „ústupu“ na straně kultur, které jsou porobeny a ztrácejí svou nezávislost. Kdekoliv kde Duch, považovaný za mocnější sílu, byl skutečně přítomen, nikdy nepostrádal prostředky – viditelné či jiné – aby umožnil odpor vůči oponentově technické a materiální převaze. Ale tohle se nestalo. Musí být tedy vyvozeno, že se degenerace skrývala za tradiční fasádou každého člověka, kterého si byl „moderní“ svět schopen podmanit. Západ tedy musel být kulturou, v které krize, jež už byla všeobecnou, nabyla své nejakutnější podoby. Zde degenerace dosáhla, abychom tak řekli, rozhodujícího úderu, a jak nabyl úder svého účinku, srazil s většími či menšími obtížemi další lid, v kterém involuce zcela jistě neučinila „pokrok“ do takové míry, ale jejichž tradice už pozbyla své původní síly, takže tito lidé již nadále nebyli schopni se chránit před vnějším útokem.

S těmito úvahami se druhý aspekt našeho problému dá vystopovat zpět v tom prvním. Jde především o otázku vysvětlení významu a příčinné možnosti degenerace, bez odkazů k jiným okolnostem.

Pro to musíme mít jasno v jedné věci: je chybou domnívat se, že hierarchie tradičního světa je založena na tyranii vůči nižším třídám. Toto je pouze „moderní“ pojetí, zcela cizí tradičnímu způsobu myšlení. Tradiční doktrína ve skutečnosti pojímala duchovní čin jako „čin bez činění“; hovořila o „nehybném hybateli“; všude užívala symbolismu „pólu“, neměnné osy, kolem níž se odehrává každý uspořádaný pohyb (a na jiném místě jsme si ukázali, že toto je význam svastiky, „arktického kříže“); vždy zdůrazňovala „Olympskou“ duchovnost a skutečnou autoritu, stejně jako svůj způsob působení přímo na své podřízené, ne skrze násilí, ale skrze „přítomnost“; Nakonec využila podobenství magnetu, v čemž leží klíč k naší otázce, jak si nyní ukážeme.

Pouze dnes si může každý představovat, že skuteční nositelé Ducha, či Tradice, se věnují lidem proto, aby se jich zmocnili a usadili je na jejich místa – zkrátka, že „řídí“ lid či že mají nějaký osobní zájem v ustanovení a udržování oněch hierarchizovaných vztahů, na jejichž základě mohou vystupovat coby vládci. Toto by bylo směšné a nesmyslné. Jedná se mnohem více o chápání na straně těch níže postavených, než o skutečný základ tradičního rozvrstvení postavení. Vyšší není tím, kdo potřebuje nižšího, ale je to přesně naopak. Esencí hierarchie je, že existuje jakási skutečně živoucí realita v jistých lidech, zatímco v ostatních lidech je pouze přítomna ve stavu ideálu, předtuchy, rozostřeného úsilí. Tak jsou ti druzí osudově přitahováni k oněm prvním a jejich nižší stav je jednou z podřízeností ani ne tak vůči čemusi cizímu, jako vůči jejich vlastnímu „já“. V tradičním světě v tomto spočívá tajemství veškeré připravenosti k oběti, veškerého hrdinství, veškeré oddanosti; a, z druhé strany, prestiže, autority a klidné síly, na niž se nikdy nemůže žádný těžce vyzbrojený tyran spolehnout.

S těmito úvahami jsme došli nejen velmi blízko k řešení problému degenerace, ale také k možnosti konkrétního úpadku. Stále nejsme unaveni poslouchat, že úspěch každé revoluce naznačuje slabost a degeneraci předešlých vládců? Chápání tohoto druhu je velmi jednostranné. Takovýto případ by to skutečně byl, pokud by šlo o uvázané divoké psy, kteří se najednou vytrhli: to by bylo důkazem, že ruce, jež držely jejich provazy, zneschopněly či ochably. Ale v rámci duchovního odstupňování, jehož skutečné základy jsme vysvětlili výše, jsou věci uspořádány velmi odlišně. Takováto hierarchie degeneruje a připouští možnost svého svržení jen v jediném případě: když degeneruje jedinec, když užívá svou fundamentální svobodu k zapření ducha, k odstřižení svého života od vyšších referenčních bodů a k bytí „jen pro sebe“. Tehdy jsou propojení osudně přerušena, metafyzické pnutí, jemuž tradiční organismus vděčí za svou soudržnost, ustupuje, každá síla tápe ve svých cestách a nakonec z nich volně schází. Samozřejmě, vrcholky ve svých výšinách zůstávají čisté a nedotčené, ale zbytek, který na nich závisel, se nyní stává lavinou, masou, jež ztratila svou rovnovážnost a padá, zprvu nepostřehnutelně, ovšem neustále zrychlujícím pohybem směrem dolů, do hlubin a nejnižších úrovní údolí. Toto je tajemství každé degenerace a revoluce. Evropan nejprve zabil hierarchii v sobě vykořeněním svých vlastních vnitřních možností, které odpovídaly základům řádu, jenž následně zničil z vnějšku.

Jestliže křesťanská mytologie připisuje Pád člověka a Vzpouru andělů svobodě vůle, jedná se o docela stejný význam. Jde o děsivý potenciál užití svobody, jenž přebývá v člověku, k zničení duchovna a k zapuzení všeho, co mu může zajistit nadpřirozenou hodnotu. Je to metafyzické rozhodnutí: proud, který prochází dějinami v nejrůznějších podobách tradici-nenávidějícího, revolučního, individualistického a humanistického ducha, či zkrátka, „moderního ducha“. Toto rozhodnutí je jedinou souhlasnou a rozhodující příčinou v tajemství degenerace, v destrukci Tradice.

Jestliže tomuto rozumíme, dovedeme možná také pochopit smysl oněch legend, které vypráví o tajemných vládcích, kteří „vždy“ žijí a nikdy nezemřeli (kníže Václav a rytíři v hoře Blaník!^[1]) Takovíto vládci mohou být znovuobjeveni jen když člověk dosáhne duchovní celistvosti a probudí v sobě kvalitu, jako když kov srázu pocítí „magnet“, uvědomí si jej, a neodvratně se směrem k němu orientuje a přibližuje. Pro tuto chvíli se musíme spokojit jen s takovýmto náznakem vysvětlení. Vyčerpávající vysvětlení legend tohoto typu, které se k nám přenesly z nejstaršího árijského zdroje, by nás dovedlo příliš daleko. Při další příležitosti se možná vrátíme k tajemství obnovy, ke „kouzlu“ jež je schopné navrátit zřícené masy do neochvějných, osamocených a neviditelných vrcholků, které se stále ve výšinách nacházejí.

 

Poznámky:

 

1. ^ Evola v originále uvádí analogickou pověst z německého prostředí: horu Kyffhäuser, v níž má spát císař Barbarossa. Upravil. čes. překl.