Konec moderny (Alain de Benoist - úryvek z Manifestu tzv. Nové pravice)

Každé kritické myšlení začíná posuzováním doby, v níž se rozvíjí. Dnes se nacházíme v přechodném období, na přelomu v podobě „interregna“, rýsujícího se na pozadí velké krize: konce moderny.

1. Co je moderna?
Moderna je politické a filosofické hnutí posledních tří staletí západních dějin. Charakterizuje ji převážně pět vzájemně se prolínajících procesů: individualizace rozpadem starobylých sounáležitých společenství, masovost přijetím standardizovaného způsobu života a chování, odposvátnění odlivem velkých náboženských příběhů ve prospěch vědeckého výkladu světa, racionalizace nadvládou instrumentálního rozumu obchodního styku a technické efektivity , univerzalizace celosvětovým rozšířením společenského modelu, který je implicitně vydáván za jediný racionálně možný a tudíž nadřazený všem ostatním. Toto hnutí má starobylé kořeny. V mnoha ohledech představuje sekularizované pojmy a perspektivy vypůjčené z křesťanské metafyziky, které po odstranění jakékoli transcendentní dimenze uplatnilo ve světském životě. Velké změny, zúrodňované laickými ideologiemi porevolučního období, byly totiž obsaženy již v zárodku křesťanství. Individualismus v pojmu individuální spásy a ve výsadním vztahu, který věřící udržuje s bohem, vztahu, který přesahuje všechny vztahy a vazby zde na Zemi. Egalitarismus v představě, že všichni lidé jsou stejně povoláni ke spáse, neboť jsou všichni obdařeni individuální duší, jejíž absolutní hodnota je celému lidstvu společná. Progresismus pochází z myšlenky, že historie má absolutní začátek a nevyhnutelný konec a její průběh byl celkově přizpůsoben božskému plánu. Konečně univerzalismus je přirozeným projevem náboženství, které tvrdí, že má v rukou zjevenou pravdu platnou pro všechny lidi a ospravedlňuje tak, že nárokuje jejich obrácení na víru. Sám moderní politický život je založen na sekularizovaných teologických pojmech.

Křesťanství, redukované dnes do postavení jednoho vyznání mezi jinými, bylo samo obětí tohoto hnutí, které proti své vůli uvedlo do pohybu: v historii Západu bylo náboženstvím konce náboženství. Různé filozofické školy moderny, konkurující si a namnoze rozporné ve svých základech, jsou nicméně v tom podstatném zajedno: v představě, že existuje jediné a zevšeobecňující řešení všech politických, společenských a mravních jevů.
Lidstvo je tu chápáno jako suma racionálních jedinců, kteří jsou povoláni k tomu, aby se v dějinách, ze zájmu či z prospěchu, z morálního přesvědčení, ze sympatie nebo i ze strachu, sjednotili. Z této perspektivy se pak rozmanitost světa stává překážkou a vše, co lidi odlišuje, je vnímáno jako podružné nebo náhodné, překonané nebo nebezpečné. Tam, kde moderna nebyla jen sbírkou idejí, ale i způsobem /modem/ jednání, pokusila se všemi prostředky vytrhnout člověka z jeho jednotlivých příslušností, aby ho podrobila univerzální formě spojení. V praxi se jako nejúčinnější ukázal být trh.

2. Krize moderny
Představa moderny o světě byla ovládána touhou po svobodě a rovnosti. Obě tyto hlavní hodnoty byly zrazeny. Lidé, odříznuti od společenství, která je chránila a dávala jejich životu smysl i formu, jsou nadále podrobeni metle obrovských vládnoucích a rozhodovacích mechanismů, vůči nimž zůstává jejich svoboda čistě formální. Snášejí globalizovanou moc trhu, vědy a techniky nebo komunikačních prostředků, aniž mohou ovlivňovat její běh. Slib rovnosti také dvakrát ztroskotal: komunismus se mu zpronevěřil, když nastolil nejvražednější totalitní režimy v dějinách; kapitalismus, když principiální rovností ospravedlňoval nejostudnější ekonomické a sociální nerovnosti. Moderna hlásala „práva“, aniž poskytla prostředky k jejich výkonu. Vystupňovala všechny potřeby a bez přestání vytváří nové, přístup k nim však vyhrazuje jen malé menšině, což živí frustraci a hněv ostatních. Ideologie pokroku, která plnila očekávání lidí, když jim slibovala stále lepší svět, zažívá dnes pronikavou krizi: budoucnost, jevící se jako nepředvídatelná není již nositelkou naděje, ale bezpočtu lidí nahání strach. Každá generace nyní čelí světu, který se liší od světa otců: tato ustavičná novost, založená na diskvalifikaci původu a dávných zkušeností, provázená stále se zrychlující změnou životního stylu a prostředí, neplodí štěstí, nýbrž úzkost. „Konec ideologií“ znamená historické vyčerpání velkých mobilizujících příběhů, zpodobněných v liberalismu, socialismu, komunismu, nacionalismu, fašismu nebo nacismu. 20. století většině těchto doktrín, k jejichž konkrétním následkům patřily genocidy, etnocidy a masové vraždy, totální války mezi národy a permanentní soutěž mezi lidmi, ekologické katastrofy, sociální chaos, ztráta všech důležitých orientačních bodů, odzvonilo. Ničení žitého světa instrumentálním rozumem ve prospěch materiálního růstu vedlo k dosud nevídanému duchovnímu ochuzení. Moderna tak zrodila nejbezobsažnější civilizaci, jakou kdy lidstvo poznalo: řeč reklamy a publicistiky se stala vzorem vší společenské mluvy, vláda peněz si vynucuje všudypřítomnost zboží, člověk se v atmosféře ubohého hédonismu mění v předmět směny, technika sešněrovává žitý svět do tlumivé a racionalizované sítě, kriminalita, násilí a nemorálnost se šíří ve válce všech proti všem a každého proti sobě samému, nejistý jedinec odplouvá do neskutečných světů drog, virtuálna a médií, vesnice kolem neobyvatelných předměstí a ohavných megapolí pustnou, osamělý jedinec se ztrácí v anonymním a nepřátelském davu, zatímco staré sociální, politické, kulturní nebo náboženské vazby slábnou a jsou čím dál tím lhostejnější. Tato difuzní krize, kterou procházíme, signalizuje, že se moderna blíží ke svému konci právě v době, kdy se univerzalistická utopie, která ji založila, stává pod záštitou liberální globalizace skutečností. Konec 20. století znamená konec věku moderny a nástup postmoderny, charakterizovaný řadou nových témat: objevení ekologických zájmů, hledání kvality života, role „kmenů“ a „sítí“, obnova významu společenství, politika uznání skupin, rozmnožení vnitro- nebo nadstátních konfliktů, návrat sociálního násilí, úpadek zavedených náboženství, rostoucí odpor národů vůči svým elitám atd. Jelikož stoupenci dominantní ideologie již nemají co říci a v současných společnostech sledují nárůst neurčitého neklidu, omezují se na mediální mlácení prázdné slámy ve světě ohrožovaném implozí. Implozí a ne explozí: Překonání moderny na sebe nevezme podobu „velkého soumraku“ (světské podoby parúsie), ale projeví se tisícerým svítáním, to znamená rozvíjením suverénních, od nadvlády moderny osvobozených prostorů. Moderna nebude překonána návratem zpět, do minulosti, ale přenesením jistých předmoderních hodnot do energické optiky postmoderny. Sociální anémie a současný nihilismus budou zažehnány jen za cenu takové radikální obnovy.

Ve skutečnosti moderna člověka, tím že ho zbavila dřívějších rodinných, lokálních, kmenových, stavovských či náboženských příslušností, neosvobodila. Podrobila ho jen jiným tlakům, které jsou tvrdší, protože jsou vzdálenější, neosobnější a náročnější: mnohotvárné organické rámce nahradila mechanická, abstraktní a homogenní podřízenost resp. závislost. Tím, jak se člověk stal osamělejším, stal se také zranitelnějším a bezmocnějším. Ztratil smysl, protože se již nemůže identifikovat s jedním modelem, protože pro něj již nemá význam vymezovat se vůči názoru sociálního celku. Individualismus vedl k vyloučení a odstavení, deinstitualizaci (rodina se např. již nesocializuje) a k nahrazování sociálních vazeb státními byrokraciemi. V hodině bilancování se velký emancipační projekt moderny jeví jako odcizení ve velkém měřítku. Protože moderní společnosti směřují ke koncentraci jedinců, kteří se navzájem vnímají jako cizinci a neprojevují si již vzájemnou důvěru, nemohou brát v úvahu sociální styk, který není podřízen „neutrální“ řídící instanci. Jejími nejčistšími formami jsou směna (liberálně - kapitalistický, tržní systém zákona silnějšího) a podřízení (totalitární systém poslušnosti vůči všemocnému centralistickému státu). Smíšená forma, která se právě teď zavádí, se projevuje bujením abstraktních právních předpisů, které pozvolna vytvářejí síť pokrývající každý kousek naší existence; vztah k druhým se stal předmětem permanentní kontroly, aby bylo zažehnáno nebezpečí imploze. Pouze návrat ke společenstvím a k politickým formám lidského rozměru, umožní čelit sociálnímu vyloučení a rozpadu sociálních vazeb, jejich zvěcnění a juridizaci.

/převzatý překlad ze stránek https://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/