Miroslav Dolejší: Politická fakta před vstupem do r. 1999
Odkaz na stránky z nichž text pochází je uveden dole. Ač je text z konce 90. let, stále je aktuální z hlediska pochopení toho co a proč se vlastně dnes děje v (geo)politické rovině ve světě. Nečekejte ovšem žádný učebnicový dějepis, žádný výklad dějin jejich vítězi, na který jste zvyklí. Berte prosím Dolejšího analýzu jako cenný podnět k jinému uvažování o politice a dějinách, než jste zvyklí.
Politická fakta před vstupem do roku 1999.
(další analýza M. Dolejšího)
V dnešní politicky pohnuté době nemá občan možnost při současném vymývání mozků sdělovacími prostředky vytvořit si vlastní názor. Nemá k tomu dostatek nejenom pravdivých informací, ale informací vůbec. Po přečtení tohoto samizdatu jsem usoudil, že vystihuje do takové míry skutečnou situaci, že jsem se rozhodl tuto poslední mně známou analýzu Miroslava Dolejšího uvést na své stránce, třebaže jsem si od něj nemohl vyžádat souhlas. Případný čtenář se mnou jistě bude souhlasit.
ing. Vladimír Veselý
Začněme od Adama.
Nejprve tedy trochu teorie o geopolitice a geostrategii. Zvlášť nedočkaví ji mohou vynechat.
Za autora geopolitiky je označován Angličan McKinley asi tak v letech 1870-80. Geopolitikou se zabývali především Němci a Rusové. V Německu to byl profesor K. Haushoffer a generál E. Ludendorf, v Rusku je to Ljubin, Vjačeslav Mourskij a jiní.
Geopolitika, to je v podstatě metodika náhledu na politická dění na celé planetě. Vychází z názoru, že pro duchovní a mentální vývoj člověka a jeho fyzický vývoj je rozhodující území, na kterém žije a podnebí, které nad tímto územím vládne. Odlišuje se způsobem obživy a také vzájemného soužití na území, které obývá. Jiné je to na poušti, v úrodné krajině, v lesích, nebo na horách. Každý národ, který obývá určité území delší dobu, si vytvoří mezi sebou zvyky a návyky, vyplývající ze způsobu jejich obživy a ze způsobu soužití na tomto území. Tím se od sebe mentálně tyto jednotlivé kmeny liší. Časem se rozrůstají v národy, vytvářejí si státy a ohraničují si území, ve kterém žijí. Toto území posléze také brání. Tak vznikaly prakticky všechny státy na světě. Vznikaly tak i státy z kočujících nomádských kmenů, jako kupříkladu Afghánistán, nebo Libye.
Záměrem každého z těchto národních států je nejenom udržet svá území, ale pokud možno je i rozšířit. Činnost, která zahrnuje nejenom způsob ochrany tohoto území, ale i způsob získávání území dalších. čili expanzi, nazýváme strategií. Tu má každý národní stát nebo i stát, ve kterém žije více národů, kulturně od sebe mírně odlišných. Tato strategie se uplatňuje v delším čase, v rozmezí desítek až stovek let a v rámci souboru národů se pak nazývá geostrategií.
Pohled na globus nás jednoznačně přesvědčí o tom, že existují v podstatě dva druhy těchto mentálně a národně odlišných států. To jsou zaprvé státy mořské, to znamená státy, které používají nebo mají přístup k mořím, a státy kontinentální, to znamená státy, žijící na pevninách. Státy mořské, protože jsou omezeny územně jako ostrovní útvary, jsou orienovány především na obchod s ostatními ostrovy i pevninami. Kontinentální země jsou orientovány zpravidla výhradně na pevniny, které obydlují. Takže v současné době rozeznáváme v základě dva druhy civilizací, z nichž se tyto dvě mentální skupiny vytvořily, tj. kontinentální civilizaci euroasijskou a civilizaci atlantskou čili mořskou.
Konflikt těchto dvou principů, atlantského a euroasijského, který se v moderních dějinách táhne již něco přes pět století tady existoval už tisíce let před námi. Posledním zjevným příznakem tohoto konfliktu byly v Římské říši tzv. punské války s Kartágem. Féničané, kteří byli typickým atlantským státem, orientovaným na mořský zahraniční obchod, kolonizovali postupně tato obvykle kontinentální území a využívali jejich nerostného bohatství. Dosazovali tam své správní úředníky, kteří činnost té které země řídili a využívali plodů jejich práce ve svůj vlastní prospěch.
Euroasijský kontinent, do něhož patřila Římská říše, byl zase typickou kontinentální velmocí, jejíž tendence je odlišná od té koloniální. Euroasijské velmoci měly vždycky snahu ostatní země obsadit vojensky. To znamená: dosadit tam svoje vlády nebo alespoň udržovat na těchto cizích územích svá vlastní vojska a prostřednictvím vojenské moci ovládat vládu těchto zemí. Takovou hlavní atlantskou velmocí dnešního světa je Velká Británie.
Z euroatlantických zemí jsou to především ty země, které přiléhají k moři, to znamená: Francie, Španělsko, Portugalsko, Belgie, Holandsko. Ty ostatní země ve střední a východní Evropě a dále do Asie směrem k Číně, to jsou typické euroasijské kontinentální země, které nikdy nekolonizovaly. Pokud vedly výbojné války, tak vždycky dobyté země obsadily vojensky. Tím se v průběhu posledních pěti století vytvořily dva základní typy státní správy.
Atlantská civilizace se vyznačuje především tendencí k demokracii, protože to je v podstatě kupecký režim, který je založen na obchodu. Tato civilizace se vyznačuje silným sklonem k materialismu, jakési bezduchovosti, kde v podstatě hlavním význakem této civilizace je hmotné bohatství. Euroasijské kontinenty se vyznačovaly vždycky autoritativními režimy, jako například císařstvím, carstvím, královstvím a knížectvím. Jsou to země, které jsou vertikálně organizované, to znamená, že jim vládne vždycky jeden člověk s pomocí nějakých rádců nebo ministrů. Mají poměrně silnou duchovní orientaci.
Také si můžeme všimnout, že z euroasijského kontinentu, který se v moderní době nazývá Východem, pocházejí všechna velká náboženství a všechny velké filozofie. Je to kontinent, který v důsledku stylu své správy, čímž se obvykle myslí jistá asijská krutost a bezohlednost, je oproti atlantskému systému značně duchovně orientovaný. Evropa se ocitla na rozhraní těchto dvou civilizačních principů. Euroatlantické země, které jsou kolem moře, se samozřejmě spojovaly během těch pěti století s hlavními atlantskými mocnostmi, především s Velkou Británií. Spojené státy se po americké revoluci [1775-1783], přes vítězství v boji o nezávislost, staly v podstatě jakousi kolonií Velké Británie, takže celá dnešní světová atlantská civilizační tendence je řízena z Velké Británie.
Tajné společnosti, zednáři a ilumináti
Po Cromwellově revoluci v Anglii [1640-1660], bylo emancipováno židovstvo. Židé se stávali rovnoprávnými členy států, ve kterých žili a získávali před ostatními, zejména před západní a střední Evropou, značný náskok v této emancipaci. Tak kolem roku 1712 nebo 1716 vznikly ve Velké Británii, specielně v Anglii, celé řady tajných společností. Legendy odvozují tyto tajné společnosti už od krále Artuše (přelom 4. a 5. století). Dnes jsou známy převážně jako společnosti svobodných zednářů nebo iluminátů. Tyto společnosti, v rámci kolonizační tendence Velké Británie a prostřednictvím přísně utajovaných bratrstev měly tendenci pronikat do kontinentálních struktur, získávat tam vliv a organizovat převraty, politické i vojenské, hlavně však obchodní a finanční. To vše za účelem získání světovlády.
To, co se pak stalo ve 20. století, má svůj původ na konci minulého století, kdy se konala řada kongresů, na kterých už zcela legálně tyto organizace, řízené z Velké Británie, vznesly a formulovaly svůj program na ovládnutí celého světa. Prvním takovým počinem v této 250 let trvající tendenci byla americká revoluce, tedy boj o nezávislost, po ní Francouzká revoluce [1789-1794] a to, co následovalo po ní, je obecně známé. Byla to tendence k demokraciím, zejména tendence k odstranění království a vlivu všech církví (nejenom římskokatolické). Ta tendence byla podporována i několika autory - viz např. Cecil Rhodes v bývalé Rhodesii (dnešní Zimbabwe), zemi nesmírně bohaté na zlato a diamanty, který navrhoval britskému trůnu už před 150 lety program, jak se zmocňovat postupně afrických zemí a podřizovat je britské koruně.
V Německu to byl profesor Adam Weishaupt, který vytvořil roku 1776 organizaci tzv. iluminátů, tedy světlonošů. Propagoval teorii, že člověk je od přírody špatný a chová se dobře, jen když je k tomu tvrdě donucen násilím a terorem. Vytvořil proto plán pro satanské hnutí (Lucifer = světlonoš), jehož členové měli úplatky, korupcí, vydíráním a hlavně lichvou rozvrátit dosud fungující světové pořádky a zbídačelé a vyděšené lidstvo nahnat pod jednosvětovou vládu vyvolených sionistů jako gójimy, to je konzumenty a otroky bez vlastní vůle. Ilumináti se s tímto záměrem infiltrovali do zednářských lóží, využili jejich bezvadně fungující tajné organizace a svůj program usilovně uskutečňují v celosvětovém měřítku až do dnešních dnů. Dnes není téměř na světě vlády, kterou by nekontrolovali a nenutili konat v jejich zájmu.
Rozhodující byl konec minulého století, kdy organizace v těchto tajných bratrstvech byla v celém světě velmi silná. Měli nesmírně velký vliv, a to zejména za Disraeliho vlády v Anglii (za panování královny Viktorie), který podřídil britské koruně Indii, Pákistán, dnešní Bengálsko, dnešní Bangladéš (dříve to byla součást indického subkontinentu). Koncem minulého století vliv a síla těchto organizací vzrostla do té míry, že byl organizován a podniknut útok na Evropu.
Evropa se v té době vyznačovala čtyřmi základními mocenskými strukturami. Byly to království a císařství, tedy Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko jako carský režim, a Osmanská říše v Turecku. Současně tato čtyři království byly obhájkyněmi čtyř nejsilnějších, v tehdejší době nejmocnějších, náboženských systémů. Rakousko-Uhersko obhajovalo římskokatolickou církev, Německo protestantské církve, Rusko pravoslaví a Osmánská říše islám. První světová válka byla vyvolána právě proto, aby se tyto čtyři obrovské sloupy evropské civilizace zhroutily. Což se také stalo. Padlo Německo jako císařství, stejně tak Rakousko-Uhersko, v carském Rusku byla provedena komunistická revoluce. Rovněž se zhroutila Osmánská říše, z níž zbylo prakticky jen Turecko a pak několik samostatných zemí, které sice islám vyznávají dodnes, ale politicky jsou velmi roztříštěné.
Velká Říjnová revoluce, Třetí Internacionála
Komunismus, který byl předurčen koncem minulého století jako hlavní úderná ideologie, jež měla rekonstruovat Evropu, se opíral o marxismus. Ten není ruskou ideologií, Rusům byl cizí a bolševismus jim byl implantován. Především tím, že Němci dopravili tajně do Ruska Lenina, vybaveného marxismem, penězi a úkolem rozvrátit carství vyvoláním dělnicko-rolnické revoluce. Američané mu napomohli vysláním L. Trockého, jehož rodina emigrovala do Ameriky. Ten si přivezl s sebou 2000 Židů, z nichž učinil v Rusku politické komisaře (politruky), a s jejich pomocí vytvořil Rudou armádu.
Ihned po skončení první světové války (protože komunistická ideologie vyhlašovala internacionalismus a světovou revoluci pod vládou proletariátu), Trockij napadl Polsko. Tento vojenský útok se ale nepodařil a Rudá armáda musela ustoupit. Nepodařila se ani revoluce v Maďarsku, kde Žid Béla Kun napadl Slovensko, aby tam vytvořil Radu dělnickou a rolnickou. Nepodařila se revoluce v Německu, kde R. Luxemburgová a K. Liebknecht byli zlikvidováni. Tento celkově nepodařený pokus bolševické revoluce v Evropě byl důsledkem toho, že katolické myšlení a mravní úroveň, která doprovázela náboženství, byly ještě příliš silné, než aby Evropa byla ochotna přistoupit na ilumináty vnucovanou ateistickou a materialistickou teorii marxismu.
Ovšem Lenin, Trockij, Stalin, Bucharin, Kameněv, Zinovjev a ti ostatní vůdcové Třetí internacionály předpokládali, že po ruské revoluci budou pokračovat revoluce v ostatní Evropě, že Evropa bude obsazena Rudou armádou a že samozřejmě všechny evropské země budou pracovat pro komunistické Rusko, které mělo být jakousi výkladní skříňí bolševické ideologie. To se nepodařilo. Když bylo zřejmé, že Třetí internacionála nedosáhne těchto světovládných idejí, byl odstraněn V.I.Lenin a místo něho nastoupil J.V.Stalin.
Ten si uvědomil, že expanze ruského bolševismu je v podstatě eliminována, že k ní nedojde v dostatečně krátké době, a byl nucen vytvořit z tzv. Sovětského svazu tehdejší doby samostatnou zemi, která bude schopna existovat bez záloh, jaké chtěli vytvořit v Evropě. Přestože Trockij udržoval Stalina stále až do roku 1927 v přesvědčení, že k těmto revolucím ještě dojde, Stalin mu neuvěřil, vyhnal jej z Ruska a Trockij byl pak v roce 1940 v Mexiku zavražděn. Stalin začal kolektivizovat zemědělství, protože věděl, že země, která není schopna se uživit, není schopna zahájit žádnou expanzi: obchodní, potravinovou nebo hospodářskou.
Následkem toho, že nedošlo k plánovanému obsazení Evropy, se Stalin obrátil proti vůdcům tzv. Třetí internacionály a prostě je zlikvidoval. Začal inscenovat proti nim procesy a popravil je. Spojené státy, Německo a Velká Britanie samozřejmě pomáhaly při této bolševizaci Ruska a posléze těch ostatních asijských zemí. Rusko po roce 1907 hospodářsky vyrabovali, což je v podstatě analogie toho, co se děje dnes. Spojené státy si tím velice zlepšily svou hospodářskou situaci. Třebaže zůstávaly ve větší části první světové války mimo tuto válku, tak se vytvořila dosti paradoxní situace. Před první světovou válkou, v roce 1913, Spojené státu dlužily Evropě zhruba 50 milionů zlatých amerických dolarů. Když válka skončila, Evropa dlužila Spojeným státům pět miliard těchto zlatých dolarů za zbraně, potraviny a všechno potřebné zboží, které Američané dodávali válčícím státům.
Světová krize a Třetí Internacionála
Přes to přese všechno, v důsledku právě toho odvrácení se Spojených států od Stalinova Sovětského svazu, došlo v této internacionální tendenci k dalšímu pokusu o vyvolání podmínek ke světové revoluci. To byla světová hospodářská krize v letech 1929 až 1932, jejíž obdobu můžeme vidět i dnes. Ta krize byla vyvolána velmi jednoduchým způsobem: Největší banky ve Spojených státech naráz stáhly na určitý čas 8 až 12 % peněz z oběhu. V důsledku toho vznikla deflace. Protože po první světové válce už průmysl běžel, předělával se z válečné výroby na průmyslovou, byl proto velký přebytek zboží a nedostatek peněz. To mělo za následek potřebu omezit výrobu, což se také stalo. S omezením výroby souviselo velké propouštění dělníků a tím vznikla hospodářská krize.
Třetí (komunistická) internacionála předpokládala, že těchto sociálních nepokojů při hromadné nezaměstnanosti může být použito k tomu, že dělnictvo může být ozbrojeno a provede tyto revoluce uvnitř vlastních států bez zásahu Rudé armády. Ani to se nepodařilo. Proto se mezinárodní společnosti a bratrstva rozhodly obnovit válečnou situaci z roku 1914 a povolaly v Německu k moci Adolfa Hitlera. Hitler byl v podstatě mužem stejně tak internacionálním, jako byl dejme tomu Lenin nebo Stalin.
Druhá světová válka a studená válka
Německo mohlo ale být velmocí pouze za předpokladu, že mělo přístup k naftě. To je situace, která se opakuje dnes. Proto Německo získalo politicky Chorvatsko, Slovinsko a odtud přístup k Egejskému moři a ke Středomoří, aby mělo přístup k Iráku. Tehdy zásoboval Německo naftou kupříkladu největší britsko-holandský koncern Royal Duth Shell (dnes je to už jen Shell). Na základě záruk dodávek nafty (které byly dány deset let před tím, než se stal kancléřem a začal zbrojit), vybudoval Hitler vysoce mechanizovanou armádu, která potřebuje nafty obrovská množství. Tuto naftu zajišťoval Německu nejen Royal Duth Shell, ale i americké koncerny, nynější Standard Oil, který patří údajně Rockefellerům. Zprostředkovateli finančních pomocí byli kupříkladu otec George Bushe, který byl tenkrát prezidentem jedné z Rockefellerových bank. Prostřednictvím několika židovských bankéřů ve Spojených státech poskytovali Německu úvěry, na jejichž základě jim byly dodávány nejenom nafta, ale všechny ostatní suroviny, které potřebovalo k rozjezdu zbrojní výroby - až do úrovně roku 1934.
Hitler se Stalinem měli zpočátku velmi silnou tendenci po spojení dvou největších euroasijských velmocí. To bylo Německo a Sovětský svaz. (Německo není atlantická země, ta neměla nikdy kolonie, kromě krátké doby, kdy Němci měli kousek kolonií v Číně, ovládali Argentinu, ale toho se musel císař Vilém II. vzdát pod nátlakem Anglie. Velká Británie, která monopolizovala v podstatě námořní dopravu a tím pádem také mezinárodní námořní obchod, nemohla trpět takovou konkurenci, jako byl tehdy padesátimilionový národ Němců). Výsledek druhé světové války je znám. Ještě v roce 1939 Ribbentrop s Molotovem udělali pakt o neútočení, který měl zajistit Německu volné pole působnosti v Evropě a současně umožnit kontakt Sovětského svazu, tedy Rudé armády a Wehrmachtu, v Evropě. To se stalo tím způsobem, že si obě velmoci rozdělily Polsko a společně ho obsadily v roce 1939.
Potom se ovšem podařilo zákulisním, utajovaným organizacím a bratrstvím bratrstev rozeštvat Rusko a Německo. Hitler proto napadl Rusko, přestože jakási tajná doložka, která předcházela ještě paktu Ribbentrop-Molotov, slibovala ruskou podporu pro případ, že Německo napadne a obsadí Anglii. Anglie byla totiž nejsilnější atlantická velmoc s kolonizačními zájmy nejenom v Indii, na Středním východě a v Africe, ale především v Evropě a Německu silně vadila.
Po válce si Sovětský svaz a Spojené státy rozdělily Evropu v podstatě na dva bloky. Každý z nich uplatňoval své. Rusko, tedy bolševický Sovětský svaz, uplatňoval ideologii proletářského internacionalismu, marxismu, a těchhle nesmyslů, a Američané na té druhé polovině uplatňovali koncepci kosmopolitismu. Obě tyto ideologie se v podstatě shodují v tom, že odstraňují národy, odstraňují státy a mají tendenci sjednocovat celý kontinent pod jejich vládou. Sovětský svaz s největší pravděpodobností (to potvrdí současnost), nebyl žádným zásadním nepřítelem Spojených států amerických. Sovětský svaz byl zřejmě nejméně sedmdesát let své existence podporován tím bankovním konsorciem, které vládlo ve Spojených státech amerických. Víte kupříkladu z literatury, že Armand Hammer, jeden z velikých bankovních zprostředkovatelů Spojených států, byl nejenom Leninovým, ale i Stalinovým přítelem, jezdil do Sovětského svazu a poskytoval mu půjčky. Mimochodem: jeho vnuk je dnešní viceprezident Spojených států - Albert Gore.
Zbrojení, ke kterému došlo po Churchillově projevu ve Fultonu v roce 1946, kdy už byla údajně vyhlášena "studená válka", pravděpodobně nemělo jiný cíl než hospodářskou exploataci Evropy jako celku, protože na evropském území zbrojili nejen Američané v Německu a ve Francii, ale i Sověti ve střední a východní Evropě. Takže toto zbrojení mělo především ten důsledek v dnešní době, že tyto země jsou hospodářsky vyčerpány, zadluženy u mezinárodních a světových bank, ačkoli nikdy nedošlo k žádnému vážnému konfliktu, který by naznačoval rozpoutání třetí světové války s použitím nukleárních zbraní.
Spojení Německa a rozbití Sovětského svazu
Po padesáti letech této okupace Evropy vyrostla jednak nová generace (která se statisticky počítá na třicet pět let), jednak vznikla potřeba uskutečňovat v druhé polovině, tedy ke konci dvacátého století, tu původní ideu, formulovanou v minulém století. To znamená: sjednotit Evropu a podřídit ji koloniálním snahám dvou hlavních velmocí, tedy především Velké Británii a jí řízenými Spojenými státy americkými. Proto došlo v roce 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě k dohodě s M. Gorbačovem. A aby sjednocení bylo možné v Evropě, bylo nutné odstranit oba zdánlivě antagonální bloky, to znamená: socialismus a kapitalismus. Stalo se to jednoduše tím způsobem, že bolševismus byl "stažen z oběhu". Nebyl poražen, nebyl ani uzbrojen, nebyl nic. Prostě po dohodě s Gorbačovem se domluvili na tom, že tento socialistický a komunistický blok ustoupí. Tady, v Československu, byl tento fakt předložen obyvatelstvu jako boj mezi bolševismem a demokracií nebo totalitou a demokracií. Ve skutečnosti jim byla podsunuta globalizace, což tenkrát v roce 1989, 1990, ani 1992 nikdo netušil.
Sametová revoluce
Události z roku 1989 si pamatujete, jsou vám dostupné. V roce 1953 po Stalinově smrti nastoupil G. Malenkov, po něm N. Chruščov, L. Brežněv, K. Černěnko, a pak J. Andropov. V době Černěnka a Andropova se začal připravovat v podstatě odchod Sovětského svazu ze světového kolbiště. To se stalo po nástupu M. Gorbačova a návštěvě R. Reagana. Byla dohodnuta operace, jejímž následkem bylo to, že po roce 1992 se obrovský komplex států, který Sovětský svaz ovládal bez jediného výstřelu vzdal a odevzdal všechno, co měl v držení, nikoliv Američanům, nikoliv svému údajně úhlavnímu nepříteli, ale globalistickým organizacím, které už samozřejmě měly připravené plány, metody a prostředky k tomu, jak tyto dva tábory, takzvaně socialistický a kapitalistický, sjednotit v jeden, který dneska prožíváme. To je jakýsi kupecko-anarchistický systém, který nemá nic společného ani s bolševismem, ani s kapitalismem, ani s demokracií, ani s totalitou. To je prostě nový systém řízení státu, který bude uplatňován do té doby, než k tomu sjednocení Evropy a posléze tedy i ostatních kontinentů skutečně dojde. Dojde - li k němu ovšem.
Tady, v Československu, byla řada činitelů tzv. ÚV KSČ, kteří této tendenci odporovali. Byli to M. Jakeš a celá řada těch ostatních starých komunistů, jako byl M. Václavík, A. Indra, K. Hoffmann, J. Fojtík. Od roku 1984-1985 ale v podstatě předsednictvo ÚV KSČ nevládlo. Rusové začali od roku 1982-1983 internacionalizovat podniky a vznikaly česko-ruské, rusko-polské, maďarsko-ruské, ukrajinské podniky. To byla příprava k tomu, co se děje dnes. Od té doby, od toho roku 1984-1985, tady vládly velké PZO, podniky zahraničního obchodu, banky, zejména Československá obchodní banka v Anglii, a i ty ostatní banky a velké podniky, jako byla Škodovka, ČKD nebo VSŽ Košice. Předsednictvo ÚV bylo od skutečné státní exekutivy odstaveno.
Po roce 1987 po dohodě Gorbačova s Reaganem činil Gorbačov nátlak na Jakeše a na to zdejší vedení k tomu, aby nastoupilo tzv. perestrojku, což nebylo nic jiného než příprava na odevzdání tohoto území a vytvoření globálních struktur. Tito lidé to samozřejmě odmítli učinit, načež se nafilmovaly scény s Jakešovým blekotáním, Státní bezpečnost to rozmnožila na několik set kazet, poslalo se to do zahraničí a promítalo se to všude možně. Pak začal exodus východních Němců v červenci 1989, kdy česká vláda nebyla schopná a neudělala proti tomu vůbec nic, když tudy procházeli do západního Německa.
Pak nastal tedy ten slavný listopad 1989. Všechny tyto operace byly předjímány už koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let. To nevzniklo až setkáním Gorbačova s Reaganem. I ve Spojených státech nastal jakýsi mentální zlom, na začátku sedmdesátých let a to úpadkem školství, úpadkem sociálního zabezpečení, finanční správy atd. V roce 1977 tady vznikla Charta 77 jako jakási reprezentace odporu u nás. Ne snad přímo proti vládě. Chartisté neměli zájem bolševismus likvidovat, jen jej podle vlastního prohlášení chtěli přimět k dodržování lidských práv.
V roce 1988, rok a tři měsíce před tímto převratem, přijel sem do Prahy pan J. Whitehead, poradce prezidenta Spojených států pro otázky střední a východní Evropy. Ten si pozval na americkou ambasádu zástupce Charty 77. Byli tam: V. Havel, P. Uhl, J. Dienstbier, J. Křižan. A tam jim říkal, že se musí na tento převrat připravit jako politické strany, že jako Charta 77 nemohou kandidovat do voleb. Proto vznikla celá řada politických stran. R. Batěk založil Sociální demokracii, P. Placák založil Děti země, E. Mandler založil Liberální unii atd. Měli se připravovat na to, co přišlo rok a čtvrt potom.
Je velmi pravděpodobné, že vedení ÚV KSČ bylo od těchto událostí zcela odstaveno, že vůbec nevěděli, co se tady chystá. Mohli jenom tušit, anebo provádět příkazy, které mu nebyly sice úplně jasné, ale byly to příkazy shora, tak je provést museli. V roce 1984, když se připravoval nástup Gorbačovův za Andropova, vznikl Prognostický ústav Akademie věd v Československu a tento ústav byl v podstatě připravován jako instituce, která měla vybírat lidi, vhodné k provádění globalizačních nebo sjednocovacích procesů v Evropě. K tomu účelu měli být vybraní
In: Samostatná příloha SVOBODNÝCH NOVIN pro nezávislou politickou opozici REBEL
0(Výběr a archív kritických článků s politickou tématikou pro volné šíření a diskuzi)
https://www.volny.cz/ingvesely/