Natalia Makejevová: Euroasijská unie: nejen ekonomika
Euroasijská unie: nejen ekonomika
Natalia Makejevová
Překlad s dovětkem: Croix, zdroj: https://evrazia.org/article/3001
Dne 28. dubna 2021 proběhla konference na téma „Euroasijská unie: perspektivy, výzvy, ideologémy“, uspořádaná Mezinárodním euroasijským hnutím za účasti Asociace „Ruský dům mezinárodní vědecko-technické spolupráce“. Pro čtenářskou představu uvádím, že dle doprovodného textu výše uvedené autorky na stránkách evrazia.org byla v rámci konference analyzována témata klíčových ideologických konstant z letošního Poselství prezidenta Ruské federace Federálnímu shromáždění (odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=3xOMnWXgzrI), a dále témata ozpojmenovaná eurasijství a světová mnohopolárnost, Euroasijská unie: výzvy a perspektivy, euroasijské řešení pro Kavkaz, integrační projekty s účastí Ruska a jejich pozitivní důsledky, destabilizační faktor USA v euroasijském prostoru a etnosociologický obraz Kavkazu v euroasijském projektu.
Dále již uvádím překlad konferenčního příspěvku autorky, která byla jedním z účastníků konference, zástupkyně ředitele Centra geopolitických expertiz, Natalie Makejevové, přednesený na této konferenci:
K dnešnímu dni je očividné, že jednopolární svět pod vedením amerických globalistických elit představuje reálné nebezpečí pro lidstvo. Šílení experimentátoři kolektivního Západu zpochybnili člověka jako takového, jeho osud, přirozenost, vědomí i nevědomou složku jeho psychiky, i lidstvo jako celek, rozbíjený množstvím lokálních konfliktů v očekávání horké fáze 3. světové války. Lidstvo hledí na „kyvadlo hodin Soudného dne“, které se zdaleka ne prvním rokem stále kýve jen pár vteřin do vypuknutí jaderné války.
Období tzv. studené války bylo na dlouhou dobu obdobím pro svět nejbezpečnějším, vždyť oba geopolitické póly, SSSR a USA, jeden druhého rozumně brzdily a vyvažovaly. Nehledě na vyhrocené situace, jako byla např. karibská krize, vztahy supervelmocí nikdy neprošly „bodem nenávratna“.
Jedním z nejsilnějších brzdících faktorů byly jaderné zbraně. I po rozpadu SSSR právě jaderné zbraně dovolily vyhnout se nové světové válce v její horké krvavé formě. Jaderná výzbroj byla to jediné, co Rusku – stejně jako předtím Sovětskému svazu – zůstalo k dispozici jako překážka vůči západním globálním elitám na jejich cestě k celosvětové dominanci. Západ v čele s USA mohl samozřejmě na Rusko udeřit ještě počátkem 21. století, když s příchodem Vladimíra Putina začalo být zřejmé, že kapitulace s odevzdáním se na milost vítězi se konat nebude. Ale zaútočit na zemi s jadernými zbraněmi se neodvážili…
Nicméně systémová a sofistikovaná agrese Západu proti Rusku, vedená různými metodami jak na jeho území, tak na postsovětském prostranství, přerušena nebyla. Konečným cílem bylo a je rozdělení Ruska na množství marginálních republik.
Příchod Vladimíra Putina k moci v Rusku v roce 2000 nejenom tento proces zastavil, ale obrátil ho nazpět. Takže dnes nejsme ruinami SSSR, ani objektem světové geopolitiky, ale plnohodnotným civilizačním centrem. Na pořadu dne už není naše přežití a záchrana v agresivním prostředí, ale upevňování pozic Ruska ve světě. A v první řadě reintegrace postsovětského prostoru za účelem vytvoření mocného euroasijského bloku, do nějž vstoupí minimálně země bývalého SSSR.
Eurasijský pól bude možné považovat za zformovaný, pokud budou jeho hranice shodné s hranicemi eurasijského kontinentu. Je důležité pochopit, že řeč je o bloku, jakým byl například svazek států – členů Varšavské smlouvy (politický a vojenský blok socialistických států byl založen na konferenci ve Varšavě, odtud název, v roce 1955, jeho zakládajícím členy byli: Sovětský svaz, Albánie, Bulharsko, tehdejší Německá demokratická republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Československo, pozn. překl.), nikoliv o „vstřebávání“ jiných zemí Ruskem.
Jakýkoliv projekt, včetně projektu Euroasijské unie, potřebuje nejen obnovení infrastrukturních svazků a mechanismů ekonomické spolupráce, rozrušených při rozpadu SSSR, ale také pečlivou ideologickou přípravu. To je velmi delikátní proces, přičemž je očividné, že návrat k předchozím marxistickým východiskům z důvodu mnoha různých příčin není možný.
Tato konference, „Euroasijská unie: perspektivy, výzvy, ideologémy“, si za ůkol klade odpovědět na mnohé palčivé otázky v první řadě ideologické povahy, které přirozeně vyvstávají při projednávání problémů integrace euroasijského prostoru.
Doplněk překl.na téma alternativ: V současné době není zcela definitivně jasné, jaké části Evropy skutečně budou zahrnuty do projektu zvaného Euroasijská unie a jaké zůstanou pod vlivem jiných variant multipolární globalizace. Domnívám se, že v přímém postsovětském prostranství, tj. na území zemí bývalého SSSR, spolu budou muset konsenzuálně koexistovat minimálně dva hlavní ideologické směry „centra“, které se dnes jeví jako nejlépe teoreticky zformulované a nejvíce viditelné, tj. „duginovští“ eurasianisté (mající blíže k západoevropské tzv. Nové pravici) a představitelé Koncepce společné bezpečnosti (u nás známí prostřednictvím své nyní nejznámější tváře, Valerije Pjakina), protože oba tyto filozoficko-metodologické ideové směry si podrží a nově získají své stoupence a to i ve vlivových strukturách, případně nově nastoupivších segmentech elit obecně.
Nedomnívám se, že by jeden z těchto proudů pohltil, či dokázal zásadně marginalizovat druhý. Oba uvedené směry mají svá analytická i výkladová opodstatnění a každý má způsobilost oslovit určitý segment společensky aktivních občanů. Ve vztahu k podílení se na utváření vícepolárního světa s Ruskem jako jednou z jeho os a svébytným civilizačním centrem, by pak oba směry, resp. jejich stoupenci, určitě měli naleznout společné konsenzuálně přijatelné vektory působení.
Teprve pokud by tomu tak nebylo, a stoupenci obou směrů by se pustili do sebe v rámci ostrého ideového i mocenského boje, zaklesnutí navzájem v klinči, nastal by problém pro obě strany a s nimi i pro všechny ostatní, mající zájem na alternativní formě globalizace. Uvádím to proto, že podle mě právě tyto dva směry budou patrně jedinými životaschopnými ideologiemi budoucnosti hlavně na postsovětském území, ale případně také v širší zóně všech bývalých postsocialistických zemí, které by mohly nahradit doznívající postliberalismus.
Nic jiného se nerýsuje a je dosti těžké, představit si v tomto ohledu zrození ještě nějaké jiné nové ideologie, která by se narychlo objevila. Vyjma nějakého „postliberalismus 2.0“ zavedeného v případě, že by se vlivem vnitřních neshod Euroasijská unie nerealizovala v optimální podobě a rozsahu a pro nás a některé naše sousedy by tento „postliberalismus 2.0“ byl aplikován jako pro objekty neeurasijského projetu „Mezimoří.“ Označení „postliberalismus 2.0“ v takovém případě berte jako pracovní, vůbec by to nemuselo znamenat, že by šlo o ideologii významně vycházející z dnešního liberalismu/postliberalismu. Taky by to ale zároveň vůbec nemuselo znamenat, že by v tom byl nějaký pozitivní ideologický posun pro naši zeměpisnou oblast.
V případě takové varianty vývoje podotýkám, že účast v projektu „Mezimoří“, či vytvoření zóny „a la Rakousko-Uhersko 2“, o níž poslední dobou hovořil jako o možné variantě, zejména z důvodu ekonomických předpokladů, opakovaně např. Chazin (který nazývá síly za takovým projektem stojící „Černou internacionálou“), by pro nás coby objekt událostí přesto ještě nebyla tou nejhorší variantou, která může v budoucnu Evropu, a zejména některé její tradiční země, čekat. I tato varianta by však předpokládala zvýšení suverenity středoevropských zemí (zejm. bývalého východního bloku) tak, aby nezůstaly pod vlivem atlantickým, pro nějž jsou původními cíli udržení této oblasti pod vlivem amerických globalistů a zahrnutí této oblasti do pokračování projektu (západo)evropského kalifátu.
PS: V záznamu Poselství prezidenta RF, na nějž jsem shora uvedl odkaz, je zajímavý moment zvláštního přeřeknutí VVP v čase 01.15.25, kde uvádí, že RF udržuje v zájmu zachování míru vztahy s většinou států planety prostřednictvím organizací, jejichž jsou členy, počínaje OSN, přičemž v okamžiku, kdy má vyjmenovat ve výčtu Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti, začne nejprve jmenovat organizaci Varšavské smlouvy (viz pozn. překl. výše), načež se opraví. Zvláštní přeřeknutí na to, že organizace Varšavské smlouvy zanikla již před nějakými 30 lety.