ČESKÁ TRADICE BOJE PROTI ROZPÍNAVÉMU ISLÁMU
/CROIX/
Hned na úvod chci pro patřičné ujasnění konstatovat, že nemám nic proti islámu jako takovému. Je jedním z hlavních náboženských směrů ve světě od středověku do dnešní doby a v oblastech svého tradičního rozšíření dokonce v rámci tamních specifických kultur chrání tyto kultury před nejhoršími rozkladnými vlivy dekadence období postmoderny generované takzvaným Západem do celého světa. Po staletích to jsou oblasti arabské civilizace v severní Africe, na blízkém a středním východě, Turecko, Írán a další vzdálenější země Asie, v nichž už islám ovšem nemá přímou vazbu na politickou a existenciální situaci v Evropě.
V druhé úvodní poznámce chci zdůraznit, že užívám termín složený ze dvou slov, „rozpínavý islám,“ úmyslně pro přesné vymezení toho, co mám na mysli. Rozumím tím islám, který se rozpíná mimo oblasti svého tradičního výskytu ve smyslu výše formulované definice způsobem, který ohrožuje dosavadní žití odlišné civilizace, zejména evropské civilizace (sice nejen jí, ale ve vztahu k ní je postaveno téma tohoto textu), která shodou okolností byla převážně křesťanská a dnes je do značné míry ateistická. Nicméně přes pokročilý stav rozkladu původních hodnot uvnitř vlastní evropské společnosti, odvozovaných již od antického období, Evropa stále představuje svébytný civilizační okruh odlišitelný od jiných na planetě.
S rozpínavým islámem máme co do činění ve velkém měřítku v období postmoderny od dob, kdy Západ v čele se Spojenými státy americkými rozvrátil většinu sekulárních režimů v tradičních islámských oblastech bližších geograficky Evropě a zasloužil se tak o uvolnění ze řetězu radikálních islámských směrů. Proč tomu tak bylo a do jaké míry se určité síly na Západě na tom vědomě podílely nechci zde rozebírat, na dané téma vznikla již řada specializovaných a fundovaných analýz. Pro účely tohoto článku je podstatné jedno – tato situace byla vytvořena, je realitou a evropská civilizace je postavena do pozice, kdy na to musí nějak reagovat. Nebo případně kapitulovat a odepsat sama sebe.
S rozpínavým islámem však máme v Evropě co do činění již podruhé. Poprvé se převalil do Evropy již ve středověku. V arabské fázi v 8. století, kdy vyvrátil říši Vizigótů na Pyrenejském poloostrově a v tomto směru byl zastaven až hluboko na území dnešní Francie franským majordomem Karlem Martelem v bitvě u Poitiers. Později zahájená španělská reconquista byla dokončena až pádem granadského chalífátu v r. 1492. V turecké fázi pak od 14. století rozpínavý islám začal obsazovat křesťanský Balkán, v 15. století dosáhl do střední Evropy a vyvrátil zbytky byzantské říše v r. 1453. Hlavní město Konstantinopol se pak stalo hlavním městem osmanské říše jako Istanbul, v české tradici Cařihrad.
V českých zemích již zaniklo kolektivní vědomí o vlastní tradici boje s rozpínavým islámem a protože se nás v rámci Evropy tento problém opět začíná dotýkat, rád bych připomněl některá historická fakta z českých dějin, která dokladují, jak silně byly české země a jejich obyvatelstvo angažovány v staletí trvající obraně Evropy před islámskou vojenskou invazí, realizovanou tehdy Tureckou říší. Turecká říše té doby byla opravdová supervelmoc starého světa. Osud říše Vizigótů, středověkých balkánských států i fakt průniku až k Poitiers, stejně jako dvojí obléhání Vídně, svědčí o tom, že evropská civilizace čelila skutečnému ohrožení. Vzhledem ke geografickému umístění se toto ohrožení bezprostředně v nejkritičtějším období bezprostředním způsobem týkalo i českých zemí. Po prohrané bitvě u Mohácse v r. 1526 by pád Vídně v r. 1529 byl pro nás katastrofou, stejně jako prohra v druhé bitvě o Vídeň v r. 1683. Jako kritické období ohrožení pro české země lze proto v určitém ohledu stanovit dlouhé období let 1526 – 1683, neboť v případě další významné vojenské porážky křesťanských vojsk by byly české země vystaveny přímé pokračující invazi. To, že v těchto válkách průzkumné oddíly tureckých vojsk pronikaly až na jižní Moravu, jsou historicky doložená fakta.
Podívejme se nyní konkrétněji na některé kapitoly tradice boje českého státu s islámskou invazí:
První hlavou českého státu, která čelila islámské invazi, byl vlastně již Zikmund Lucemburský, syn Karla IV., zvolený českým králem v r. 1419 a konsenzem uznaný „napříč politickým spektrem“ po bitvě u Lipan. Zároveň jako král uherský totiž hájil východní hranice křesťanské Evropy proti tureckému tlaku s pomocí francouzských, anglických, polských, německých a dalších oddílů již od konce 14. století – mimo jiné tato vojska utrpěla těžkou porážku od Turků v r. 1396 v bitvě u Nikopole. Boje pokračovaly i v 15. století a Zikmund využíval i české námezdní vojsko. To využívali i jeho nástupci na uherském trůně v různých ozbrojených střetech, včetně bojů na uhersko-turecké hranici.
Hlava českého státu však v bojích s rozpínavým islámem však dokonce také zahynula, což je ztráta, která postihla jen nemnoho evropských států v historii. Mám na mysli českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, který padl v čele křesťanského vojska v bitvě u Mohácse v roce 1526. Ve vojsku byly zastoupeny i české oddíly.
Následně v rámci habsburského soustátí české země po staletí dodávaly vojenské síly do „válek s Turkem,“ což je obrat, který byl dlouho frekventovaný v českém prostředí v dobách, kdy skutečnost tradice účasti v těchto válkách byla součástí běžného českého kolektivního historického vědomí. Jednalo se jak o jednotky námezdní, tak oddíly složené ze zemské hotovosti, vedené často příslušníky české šlechty jako hejtmany. Po obnovení bojů v 17. století bojovali obyvatelé českých zemí proti tureckému nebezpečí v pravidelné císařské armádě jako odvedení rekruti. Vedle toho po celé období tureckých válek české země významně přispívaly na udržování vojenské hranice a potřebných vojenských oddílů formou daní. Nelze nezmínit, že zátěž našich slovenských bratří v Horních Uhrách těmito válkami byla ještě daleko větší a důsledky fatálnější.
Jak již bylo řečeno, uhájením Vídně v roce 1529 bylo na nějaký čas odvráceno kritické nebezpečí pro střední Evropu. Boje však po roce 1541 pokračovaly s novou silou. V těchto bojích obsadili Turci Budín, hlavní město Uher, v r. 1554 Fiľakovo na Slovensku. Nechci unavovat příliš mnoha reáliemi, proto další výklad urychlím, chci jen poukázat na to, jak moc se českých zemí nebezpečí islámské vojenské invaze týkalo.
Je na místě zdůraznit ještě jednu okolnost. Sjednocení sil střední Evropy vytvořením habsburského soustátí podle všeho střední Evropu zachránilo. Rozčlenění na jednotlivé menší monarchie s nekoordinovaným postupem by pravděpodobně vedlo k jejich postupnému pohlcování. Každý Habsburk na českém trůně také byl českým králem zapojeným do boje s tureckou hrozbou.
Z významných českých velitelů, kteří se podíleli na obraně před rozpínavostí islámu, některé uveďme. Zbyněk Berka z Dubé byl v r. 1532 velitelem vojska českých a moravských stavů čítajícího 20.000 vojáků! V roce 1537 byl velitelem dalšího českého vojska nasazeného do bojů Albrecht Šlik a jeho zástupcem feldmaršál Petr Rašín z Rýzmburku. Dalším velitelem většího oddílu byl také Zdislav Berka z Dubé, vojsko zemské hotovosti bylo sebráno v r. 1541 u Břeclavi. Volf z Krajku byl velitelem dalšího vojska zemské hotovosti čítajícího 20.000 ozbrojenců vypraveného v roce 1543. Z hlediska počtu obyvatel v tehdejší době v Čechách a na Moravě se jednalo o poměrně velké armády. V roce 1594 útoku Sinanpaši na Bratislavu zabránilo rovněž soustředění českého vojska. Ve vojsku vedeném v r. 1603 vojevůdcem Ruswormem (známým u nás spíš z filmu Císařův pekař a pekařův císař jako negativní postava), který byl nasazován Habsburky především ve válkách tureckých, byl velký podíl jednotek z Čech, vedených Ladislavem ze Šternberka.
Další velká válka s Tureckem proběhla v letech 1663 – 64. V roce 1683 byla mnohonárodním evropským vojskem poražena turecká armáda opět před Vídní a v roce 1697 bylo Turecko drtivě poraženo v bitvě u Zenty. Války pokračovaly méně intenzivně i v 18. století. V r. 1788 habsburská monarchie vyhlásila osmanské říši válku v koalici s Ruskem. Úspěchů dosáhl proslulý maršál Laudon. V této válce se vyznamenal rovněž proslulý Jan Václav Radecký z Radče, který se stal Laudonovým pobočníkem. Pro úplnost souvislostí zde dodávám, že od 18. století přebíralo iniciativu válečníka s Tureckem stále více Rusko, které se zásadně zasloužilo o vytlačení Turecka z Balkánu a tím o vznik nebo obnovení např. Srbska, Řecka, Bulharska, Rumunska.
Tím můžeme exkurs do historie ukončit. V boji proti islámské invazi se kdysi české země angažovaly velkou měrou. Mnoho generací jejich obyvatel se fyzicky účastnilo řady válek proti této invazi. Řada z nich i ve velitelských pozicích v čele poměrně velkých vojenských uskupení. Jeden z českých králů v tomto boji padl. Po staletí české země z berní platily obranu „turecké“ hranice monarchie nemalými částkami. Zapojení českých zemí do obrany proti osmanskému Turecku velmi významnou měrou pomohlo odrazit islámskou invazi do střední Evropy. Je proto součástí české historické tradice, i když do značné míry vlivem událostí moderní doby a přechodným pominutím hrozby rozpínavého islámu pozapomenuté.
V kontextu aktuální situace v Evropě však není snad od věci si tato historická fakta připomenout a to je důvodem vzniku tohoto článku.