Jak dál na Ukrajině? Čtyři možné scénáře
/CROIX/
Budu-li volně parafrázovat, Putin řekl, že si na Ukrajině občané musí vyřešit své vnitřní problémy sami a nečekat, že je za ně bude řešit Rusko. Pokud budou mít snahu řešit situaci a odvedou základní díl práce a budou-li potřebovat podporu a pomoc, pak Moskva pomůže. Myslel tím především ruskojazyčné a prorusky orientované obyvatele této země a to, že po Janukovičově pádu není možná podpora ani otevřený zásah ze strany Ruska, pokud to nebude podporováno přesvědčivou většinou obyvatelstva na daném území, které bude podporovat vlastní zorganizovanou a důvěryhodnou reprezentující politickou strukturu v čele s lidmi se kterými je možné jednat a kteří o pomoc oficiálně požádají v nevyhnutelné situaci.
V praxi jsme to již viděli na Krymu, kde s podporou naprosté většiny obyvatelstva mohly orgány místní autonomie vytvořit plně nezávislou řídící a bezpečnostní strukturu, zorganizovat referendum (či spíše plebiscit), dovést autonomní území k vyhlášení nezávislosti a vzápětí proces završit začleněním do Ruské federace. Ruská posádka na Krymu, v průběhu událostí posílená, byla zárukou, že ani radikální majdanské, ani dnešnímu Kyjevu loajální součásti ukrajinské armády a složky Bezpečnostní služby Ukrajiny, se nemohly reálně pokusit zmařit tento proces. Průběh a výsledek událostí na Krymu v nedávné minulosti jsou s takovou úvahou v souladu.
Nyní tedy máme unitární Ukrajinu (bez Krymu), která jakoby zdánlivě ustrnula v dalším vývoji. Postupně se zhoršují vzájemné vztahy s Ruskem na jedné straně a na straně druhé se dnešní Kyjev snaží získat reálnou materiální resp. finanční podporu od Západu, se skutečným výsledkem mizivým, ne-li téměř nulovým. Ve skutečnosti však tlak v ukrajinském kotli vzrůstá. Pokud jde o západní Ukrajinu, hlavní zdroj majdanistů (v jejich pozdější radikální a agresivní formě, která nemá moc společného s prvními demonstracemi prostých občanů), jejich hlavně nacionalistický a protiruský program není příliš kompatibilní se snahami stoupenců asociace s EU a NATO. Roztržka mezi převážně západoukrajinskými nacionalisty (otevřeně se hlásícími mj. k odkazu Stěpana Bandery) a prozápadními stoupenci (byť je celkem známo, že vedení obou bylo financováno přes západní neziskovky a přímo přes americkou ambasádu) se prohlubuje. Jednou ze známek takového vývoje je nedávná eliminace „Sašky Bílého“ – Muzyčka. Pokud v souladu s požadavky MMF pro poskytnutí úvěrů budou realizovány rozsáhlé škrty ve veřejném sektoru včetně sociálních oblastí, nebo se Ukrajina zhroutí ještě před jejich poskytnutím, kotel se rychle přetopí i mimo západní a východní části Ukrajiny. Myšlenka asociace se Západem bude patrně zavržena většinou obyvatelstva i ve středních oblastech země, o nichž příliš mnoho z politického hlediska v současné době slyšet není.
A pak tu máme již zmíněný ukrajinský východ a především jihovýchod. Zde napětí prudce narůstá. Vzhledem k jazykové, kulturní, etnické a hospodářské provázanosti s Ruskem tvoří tato oblast jakýsi protipól západním oblastem země, které jsou zase převážně vyloženě protiruské. Dnešnímu Kyjevu celkem loajální bezpečnostní složky zatýkají ve východních oblastech na demonstracích desítky účastníků protikyjevských a protimajdanských mítinků, zakročují proti nim a to na druhé straně motivuje k razanci i tyto demonstranty a místní obyvatelstvo. A to nejen v rovině takříkajíc fyzického jednání, ale především pokud jde názory a smýšlení, které jsou stále nakloněnější Rusku. Což v důsledku může vést i ke ztrátě zájmu o setrvání ve svazku Ukrajiny v jakékoliv formě. Bezpečnostní složky naopak ponechávají volnější pole působnosti militantním majdanistům, kteří objíždění východoukrajinská města a napadají zde místní obyvatele. K tomu všemu někteří představitelé místní správy, včetně starostů a jednoho gubernátora, kteří vystupovali na straně obyvatelstva proti kyjevské vládě, byli na základě kyjevských zatykačů zatčeni Bezpečnostní službou Ukrajiny a odvezeni do Kyjeva.
V této situaci Jaceňukova vláda dosud odmítá federalizaci země a trvá na stávajícím unitárním uspořádání.
Jaké mohou nastat čtyři základní varianty dalšího pokračování událostí na Ukrajině? Pokusil jsem se je ve své úvaze nastínit.
Na prvním místě uveďme zachování stávajících poměrů, unitární Ukrajinu. To se až doposud snaží Jaceňukova vláda udržet. Vzhledem k výše uvedenému však vzrůstající tlaky v ukrajinském kotli hrozí spíše výbuchem a rozmetáním země, bude-li Kyjev pokračovat v dnešním spíše silovém než politickém a špatně promyšleném přístupu k problémům. Pokud k výbuchu dojde zcela nekontrolovaně, bude naopak hrozit rozšíření násilí ve velkém rozsahu a lidé kolem Jaceňuka budou sice „unitárně vládnout“, ale už s marginálním vlivem na běh věcí. Pokračovat ve stávajícím směru není ani v zájmu Ruska od Janukovičova faktického pádu (vzhledem k neústavnímu postupu při jeho sesazení a faktu jeho předchozího legálního zvolení ale de iure zůstává jediným legálním prezidentem Ukrajiny, důsledně vzato). Ukrajina přitom evidentně není subjektem, ale objektem děje, subjekty jsou především Západ a Rusko. Jaceňuk zatím pravděpodobně hájí tuto pozici, protože takový je aktuální platný pokyn Západu, protože pro Západ má význam především Ukrajina unitárně řízená a celá (dnes tedy již bez Krymu). Taková Ukrajina totiž je snadným cílem pro záměry Západu, zejména jako příjemce úvěrů (hlavně od MMF), za které bude ideálně nakupovat západní zboží a financovat různé „restruktulizace.“ Naopak pro Rusko by unitární Ukrajina byla přijatelná pouze v případě garancí spolehlivé ochrany ruskojazyčné populace, ale hlavně – s bezpečně zaručenou garancí všestranné neutrality, která ale je v rozporu se západními záměry. Unitární varianta s dosavadní vnitřní politikou a bezpečnostními poměry se proto podle všeho neudrží. Trvání na ní za takových doprovázejících podmínek hrozí v krajním případě i naprostým chaosem nebo občanskou válkou.
Druhou variantou je federalizace s rozsáhlou autonomií jednotlivých nově vytvořených oblastí. To by z hlediska samotné Ukrajiny nejmírnější cestou vyřešilo současné nejzávažnější problémy. Jak západní Ukrajina, tak východ země by nebyly vystaveny přílišnému tlaku centrální vlády, střední a východní Ukrajina by tak byly chráněny i proti tlaku ze strany západních nacionalistů. Důrazné vymezení se právě vůči nim zejména na východě země ukazuje, že i to je palčivý problém v současné situaci. Různé součásti Ukrajiny by se pak mohly v souladu se svými potřebami a míněním většiny obyvatel orientovat více na Západ nebo Rusko v ekonomickém i kulturním a politickém směru. Jedním z problémů z hlediska vývoje událostí a běhu času je, že tento koncept možná nemá příliš podpory na západě země, od Jaceňukovy vlády, ale může rychle ztratit dostatečnou atraktivitu i pro východ Ukrajiny. Pro Rusko řešení problémů federalizací by bylo výhodné – zajistilo by to mírnou cestou bez použití síly vliv v prorusky naladěných oblastech Ukrajiny, ukončení stávajícího chaosu u ruských hranic, vyhnutí se přebírání zbytečné odpovědnosti i za protiruské části země. Podmínkou pro realizaci takového scénáře ovšem nezbytně je, že by Západ užil svého vlivu na loutkovou kyjevskou vládu, tj. Západ sám by musel chtít realizovat variantu federalizace. Doposud nic nenaznačuje, že by se v Bruselu nebo Washingtonu (správnější pořadí by bylo obrácené) tímto směrem přikláněli. Ovšem nejnovější radikalizace situace především na východě Ukrajiny to může teoreticky změnit.
Háček je ale ještě v jednom ohledu. Nejprůmyslovější a nejbohatší oblasti východní a jihovýchodní Ukrajiny by tak s téměř stoprocentní jistotou přešly do ruské sféry vlivu a zůstaly by stranou další rozsáhlé privatizace, restrukturalizačních procesů a hlavně půjček od západních bank a jmenovitě od MMF. Pochybuji, že Západ bude takové variantě nakloněn, pokud nebude čelit riziku ztráty vlivu na většině Ukrajiny. Jedině tehdy by snad EU přistoupila k této navýsost kompromisní variantě, otázka je, jak by se zachovaly USA. Každopádně, bez kompromisu hlavních subjektů, Západu a Ruska, tato nejmírnější varianta není možná.
V této souvislosti bych chtěl zmínit také Čínu, která reálně stojí tiše na straně Ruska, podobně jako v záležitostech kolem Sýrie a Íránu. Čínské záměry investic přímo na Krymu, ale i ve zbývající Ukrajině jsou dnes již v obrysech známy. Čína se dnes pod tlakem USA lépe domluví s Ruskem, objektivně se spolu ocitají spíše na jedné lodi, než každý z nich ve vztahu k USA. V mainstreamových médiích, pokud jsem si všiml, je snaha postoj Číny v této záležitosti prezentovat jako chladný, ne nijak zvlášť Moskvě nakloněný. Argumentuje se třeba tím, že se nyní v Radě bezpečnosti Čína pouze zdržela hlasování bez veta, když byla projednávána situace na Ukrajině. Ale nejvýznamnější světový leader, který přijel do Soči za Putinem během olympiády, byl právě čínský prezident. Pokud si přečtete vyjádření z oficiálních čínských medií v ruských nebo v anglických jazykových mutacích dostupných na internetu, zjistíte, že čínský postoj je vcelku jednoznačný.
Třetí variantou vyplývající z narůstajícího odporu proti politice Kyjeva je jednostranné vyhlášení nezávislosti některé části Ukrajiny. V úvahu berme nyní hlavně východní oblasti země. V této fázi psaní tohoto článku se objevila zpráva na internetové síti, že aktivisté v Doněcku vyhlašují údajně nezávislost a žádají Rusko o pomoc (7.4. 2014). Taková varianta vývoje, plynoucí také ze snahy o udržení unitárního uspořádání bez ohledu na reálné síly a nálady, které už jsou ve hře uvnitř i vně Ukrajiny, s sebou nese velké riziko vypuknutí násilí ve velkém rozsahu, až na úrovni intenzity rovné občanské válce. Občanská válka nebo rozsáhlý vojenský zákrok však není výhodný pro Rusko. Znamenala by maximální vystupňování chaosu u jeho hranic, navíc přináší rizika zatažení Ruska do vojenského tažení velkého rozsahu a to v rámci bojů mezi dvěma slovanskými národy, což je zcela v rozporu se střednědobou i dlouhodobou ruskou strategií v této oblasti. Z hlediska dlouhodobé koncepce je to dosti špatná varianta pro Rusko, ačkoliv za určitých okolností by se nemohlo takové výzvě vyhnout. Pro bližší vysvětlení a pochopení toho, co nyní zmiňuji, doporučuji český překlad rozhovoru s Putinovým poradcem A. Duginem, který jsem přeložil pro jiný server před nedávným časem (odkazy zde: https://www.zvedavec.org/komentare/2014/02/5863-alexandr-dugin-to-je-velka-valka-kontinentu-1-cast.htm, https://www.zvedavec.org/komentare/2014/02/5865-alexandr-dugin-to-je-velka-valka-kontinentu-2-cast.htm, https://www.zvedavec.org/komentare/2014/03/5868-alexandr-dugin-to-je-velka-valka-kontinentu-3-cast.htm). Pokud by tuto situaci ovšem Rusko zvládlo úspěšně, ještě horší varianta by to byla pro Západ, neboť by to byl takříkajíc konečný debakl politiky NATO a EU v tomto směru a ztráty šance mít hlavní vliv na celé či většině Ukrajiny a realizovat zde ve větším rozsahu své plány.
Úplně nejhorší variantou by to však bylo v případě otevřeného vojenského konfliktu či občanské války pro Ukrajinu samotnou.
Dále v tomto případě není ještě zahrnuto dořešení – byla by konečným stavem samostatnost takové oblasti, nebo další přivtělení k Rusku? Obě možnosti by zřejmě byly zdrojem další nestability v oblasti, vzhledem k tomu, co jim předcházelo.
Čtvrtou variantou je zopakování „krymského scénáře.“ Tedy vstoupení určité vnitřně již do značné míry konsolidované a jednotné oblasti do svazku Ruské federace bez otevřeného vojenského konfliktu či občanské války. Pokud nedojde ke kompromisní dohodě Ruska se Západem např. na federalizaci Ukrajiny, s postupujícím časem, posilováním odstředivých tendencí některých částí země a narůstajícím vnitřním chaosem, se tato možnost stává stále pravděpodobnější. Pro Rusko jsou zejména východní oblasti Ukrajiny „za humny,“ takže je pro něj snazší uplatňovat zde svůj vliv a obyvatelstvo na východní Ukrajině se stále více přiklání na jeho stranu. Pomalu pokračující kolaps centrální vlády v Kyjevě zmenšuje v čase pravděpodobnost ochoty i operační a technické schopnosti ukrajinské armády zakročit případně proti krajanům. Rusku by stačilo nakonec příslušnou operaci zajistit zpravodajsky, případně s pomocí skrytého či otevřeného užití oddílů specnaz s minimálními škodami a se závěrečným přesunem kontingentů pravidelné armády už na připojené území. Pokud budou doslova prošeni naprostou většinou populace a jejími uznávanými zástupci, je to možný scénář, protože události na východní Ukrajině se v tomto ohledu již udály, nebo právě dějí.
I tak může být završena nejnovější iniciativa v Doněcku, nebo některá další, která bude následovat. Jako operace chránící obyvatelstvo vystavené perzekuci ze strany polovojenských nebo bezpečnostních uskupení stávajícího režimu v Kyjevě.
Co bude dál, ukážou nejbližší měsíce, ale možná i týdny, nebo dny. Nastane-li scénář třetí či čtvrtý, vzhledem k tomu, že se budou týkat především východní nebo jihovýchodní Ukrajiny, po jejich realizaci stále nebude vývoj dovršen, protože bude logicky pokračovat dál boj o vliv na zbytku Ukrajiny. Scénáře 3. a 4. budou jen dílčí kroky ve hře a po nich budeme stát zase na další křižovatce s dalšími variantami scénářů. Bez dohody a kompromisu hlavních hráčů totiž nic jiného není možné, to ještě nebude udržitelný status quo.
Dnešní ruská reakce je prezentována v mainstreamu často jako expanze, probuzení ruského imperialismu. Ale přechod celé Ukrajiny do západní sféry vlivu včetně umístění sil NATO na jejím území z realistického hlediska už začínalo ohrožovat životně důležité zájmy Ruska a bylo spíše ukázkou expanze NATO a pokusem o vrchol imperialismu amerického. Rozhodné jednání je proto z ruského hlediska nezbytné. Jedinou alternativou by bylo vyvěsit na Kremlu bílý prapor, ale to ještě nikdy neudělali. S čím proto nelze počítat je, že se Moskva do ukrajinských záležitostí aktivně zapojovat nebude.
Možné scénáře jsem označil jako základní, protože pravděpodobně nebude realizován žádný v „čisté“ formě, spíše v nějakých mezivariantách. Která z nich to bude, teprve uvidíme. Můžeme si jen přát, aby byl další vývoj na Ukrajině co nejméně násilný a co nejméně poškodil vztahy mezi jednotlivými realistickými národními evropskými státy a Ruskem.