Jaroslav Štefec - Ohlédnutí za rokem 2019

Náhodou jsem se dnes nachomýtl k tzv. Velkým zprávám TV Prima. Vyslechl jsem informace o tom, že Češi de facto vymírají, o Romovi zázračně postřeleném z kolemjedoucího auta skrz cihlovou zeď, i o slavném zmrtvýchvstání benešovské nemocnice už měsíc (!) po hackerském útoku na její počítačový systém. Nezajímavý způsob podání, nesmyslná „mixáž“ naprostých banalit a velmi závažných informací. Český mainstreamový standard. Přesto jsem narazil na blok, který mě opravdu zaujal a utvrdil mě v přesvědčení, že „politolog“ je slovo, které slušný člověk na veřejnosti běžně neužívá. On vlastně nikdo ani pořádně neví, co znamená. Není divu. Zkuste si přečíst definici politologie.

Podle Primou oslovených „politologů“ byl rok 2019 pro ČR rokem turbulentním. Dejme tomu. Pokud ovšem pánové označí za jeho určující události aféry politiků, samozřejmě hlavně Andreje Babiše (Čapí hnízdo nebo dotace pro Agrofert), něco jako „občanský aktivismus“, hromadná veřejná show v podání Milionu chvilek pro demokracii, totální rozpad opozice nebo spor o ministra kultury a ministryni spravedlnosti …. No, potěš pán Bůh. Hlavně nikoho neurazit a nenaštvat, že?

V celém pořadu ani zmínka o tom, že se v uplynulém roce Česká republika díky svým europoslancům postavila v EP na stranu sil tvrdě pracujících na revizi výsledků druhé světové války a rehabilitaci německého nacismu. Předznamenanou beztrestnou propagací nacistických symbolů tzv. praporu Azov senátorem Štětinou a „vhodně“ doplněnou připravovanou výstavbou pomníku Vlasovcům řeporyjským starostou Novotným. Ten je údajně židovského původu, takže Vlasovci, prokazatelně se podílející spolu s jednotkami SS na vyvražďování Rusů, Čechů, Poláků a Židů se významně podíleli i na genocidě jeho vlastního národa.

Ani zmínka o tom, že určujícím trendem zahraničních vztahů naší země s mnoha státy světa se v roce 2019 definitivně stalo jejich zhoršování. A nemyslím tím jen RF nebo Čínu. Tento trend je nevyhnutelným důsledkem faktické rezignace politického vedení českého státu na samostatnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Pokračující proces degenerace a amatérizace tradiční diplomacie, její transfer do ulic samosprávných městských čtvrtí a neschopnost vedení státu reagovat na skutečnost, že zásadní mezinárodně-politické kroky provádějí sebestřední političtí neumětelové a nedovzdělaní šašci ve stylu pouťových atrakcí je už jen folklórním projevem celkového úpadku české státnosti.

A ani zmínka o tom, že ruku v ruce s klesající mezinárodní prestiží ČR klesá i mezinárodní prestiž a politická váha prezidenta Miloše Zemana. O tu ostatně pomalu přichází i mezi skalními příznivci. Jeho opakované výroky z poslední doby naznačují výrazný názorový obrat ve vztahu k problémům imigrace, k úloze Ruska a USA v Evropě, nebo k budoucnosti ČR v NATO a EU. Vypadá to možná překvapivě, ale spíše jen pro lidi, neznalé jeho politického vývoje a osobnostních vlastností.

Samozřejmě, měli jsme i přelomové události. Zemřel Karel Gott. ČR definitivně potvrdila svůj status věrné kolonie vyznamenáním šéfa BIS Koudelky medailí CIA a rozhodnutím o nákupu amerických vrtulníků během návštěvy Andreje Babiše v USA. Jím (a možná i dalšími ústupky, o nichž se teprve step by step dozvíme) si premiér zřejmě mimo jiné vykoupil i konec podpory akcí Miliónu chvilek ze strany US Embassy, a možná i odvrácení něčeho jako „malý český Majdan“. Našlápnuto jsme k němu do jisté míry už měli.

Prohloubilo se rozdělení české společnosti na „lepšolidi“ a „ty druhé“. Ekologické šílenství dosáhlo nové dimenze, a především na jeho vlně se začala výrazně projevovat snaha vytlačit starší generace na okraj společenského dění se zdůvodněním, že to přece my, staří, jsme zničili životní prostředí. Pomíjím pokračující rozpad kdysi skvělého vzdělávacího systému se staletými kořeny, pokračující odcizování české armády své vlastní zemi, stále viditelnější snahy o cenzuru či omezování nepohodlných názorů a další pro „politology“ zřejmě detaily, které nás však postupně tlačí k likvidaci samotných kořenů naší státnosti a Čechů jako historického evropského národa.

Jaký bude v tomto smyslu následující rok 2020, od jehož příchodu nás dělí už jen pouhé hodiny, si netroufám odhadnout. Nevidím bohužel nic, co by naznačovalo změnu k lepšímu. Jako Češi jsme zatím dokázali přežít kdeco a kdekoho. Branibory, Habsburky, Napoleona, Hitlera i „bratrskou pomoc“ Varšavské smlouvy. Máme své zlaté buly, tu sicilskou i tu Karlovu, dokládající historický nárok českého národa na vlastní státnost. Jsme sví, a jsme tady už více než 1500 let. Pevně věřím, že nám to vydrží i nadále. Přeji všem úspěšný rok, hodně štěstí, zdraví a spokojenosti.

Na závěr kraťoučký citát:

Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečnost. (Benjamin Franklin, 1706–1790)

/https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=581150225789271&id=100016828963330/