Julius Evola: Muž a žena
Úryvek ze stejnojmenné (dvacáté) kapitoly Evolovy knihy Vzpoura proti modernímu světu, kterou v roce 2020 vydalo vydavatelství Sol Noctis. Zdroj, z nějž jsem text převzal: https://www.juliusevola.cz/2020/02/07/muz-a-zena/ Vhodné pro zamyšlení.
Posláním Tradice je vykopat koryta řek tak, aby v nich chaotické proudy života mohly téct správným směrem. Svobodní jsou ti lidé, kteří když se vydají tímto tradičním směrem, ho nebudou pociťovat jako přítěž, nýbrž se budou na této stezce přirozeně rozvíjet a jejím prostřednictvím poznají sebe samých, takže svým vnitřním elánem uskuteční nejvyšší a „nejtradičnější“ možnost své přirozenosti. Ti, kdo slepě následují pravidla a žijí podle nich bez toho, aby jim rozuměli, nejsou těmi, jež bychom mohli označit za „autonomní“ bytosti: ačkoli jejich poslušnosti schází vnitřní světlo, prakticky však pořád směřují k překročení svých individuálních mezí, tedy jednají podobně jako ti, kdo jsou svobodní. Avšak ti, kdo nenásledují ani ducha, ani formu řečiště tradičního světa, těm neostává nic jiného než chaos: mluvím o ztracených, „padlých“ lidech.
To je případ našich současníků v otázce ženy. Samozřejmě, že není možné, aby svět, jenž „překonal“ (abych použil tento jakobínský pojem) kastovní systém a každému člověku navrátil jeho „důstojnost“ a „práva“, si mohl uchovat vědomí o správném uspořádání vztahů mezi dvěma pohlavími. Po osvobození otroků a glorifikaci lidí bez kasty a bez tradicí, tj. odpadlíků, nutně muselo dojít i k emancipaci ženy. Společnost, která již nerozumí postavám asketika a válečníka; ve které se ruce aristokratů zdají zdatnější v zacházení s tenisovými raketami a koktejlovými mixéry než s meči; ve které se archetyp virilního muže ztotožňuje s vidinami boxera či filmové hvězdy, či dokonce vygumovaného zbabělce v podobě intelektuála, vysokoškolského profesora, narcisistického umělce či věčně zaneprázdněného bankéře vydělávajícího špinavé peníze, či dokonce politika – v takové společnosti bylo jen otázkou času, kdy ženy povstanou a budou se dožadovat uznání své „osobnosti“ a „svobody“ v anarchistickém a individualistickém duchu, jejž si s těmito slovy spájejí. Zatímco tradiční etika po mužích a ženách požadovala, aby byli sami sebou až po samý okraj svých možností a aby radikálně projevovali ty nejvyhraněnější příznačnosti svých pohlaví; nová „civilizace“ má v plánu všechno toto zbořit a srovnat se zemí, neboť tato civilizace se orientuje k tomu, co je beztvaré a k jevišti, jež není na vyšší, nýbrž na nižší straně individuace a diferenciace pohlaví.
To, co se tedy ve skutečnosti rovná duchovní porážce, bylo nazváno „krokem vpřed“. Po staletích „otroctví“ se ženy chtějí stát „samy sebou“ a dělat, co se jim zlíbí. Takzvaný feminismus však nedokázal zkonstruovat žádný jiný vzor ženy, než imitaci muže: „nároky“ žen tedy zahalují jejich fundamentální nedostatek důvěry v to, čím bytostně jsou, a stejně tak i neschopnost být a žít jako skutečná žena a nikoli jako muž. Moderní žena kvůli tomuto nedorozumění začala považovat svou tradiční roli za ponižující a uráží ji, když se s ní zachází „pouze jako se ženou“. Zde nacházíme počátek nesprávného směrování; kvůli tomuto se žena chce mstít, znovunabýt svou „důstojnost“, dokázat svou „skutečnou hodnotu“ a soutěžit s muži v mužském světě. Muž, s nímž chce soutěžit, však není skutečným mužem, nýbrž maňáskem standardizované, racionalizované společnosti, která již nezná nic, co by bylo diferenciované a kvalitativní. V takové civilizaci pochopitelně není žádné místo pro právoplatné výsady, takže ženy, jež nejsou schopny anebo nechtějí uznat své tradiční poslání a obraňovat ho (a to ani v těch nejzákladnějších otázkách – na druhou stranu žádná sexuálně naplněná žena nikdy necítila potřebu napodobovat muže či mu něco závidět), mohou velice snadno prokázat, že i ony oplývají stejnými schopnostmi a talenty – jak fyzickými, tak i intelektuálními – jako muži; tj. pouhými kvantitativními schopnostmi, jež jsou tak vysoce ceněné moderní společností. Muž nezodpovědně dovolil, aby k něčemu takovémuto došlo, a dokonce tomu napomohl tím, že ženy „vtlačil“ do ulic, kanceláří, škol a továren, do všech těch špinavých křižovatek moderní kultury a společnosti. Tím se postaral o poslední úder kulturního sebevyhlazení.