O STAVU KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO /Přibík Pulkava z Radenína/
U příležitosti jednoho z nejvýznamnějších českých státních svátků, svátku sv. Václava, připomínám pár úryvků z Kroniky české, kterou za vlády Karla IV. sepsal Přibík řečený Pulkava z Radenína. Úryvky se netýkají nicméně života ani legendy sv. Václava. Přesto je v této pro českou státnost kritické době obsah vybraných úryvků dle mého názoru vhodný k připomenutí při příležitosti tohoto svátku české státnosti, neboť svědčí o těžké krizi, kterou české země kdysi prošly a která tvoří jistou paralelu k tomu, co naše země prožívá i dnes. Úryvky jsou z Radenínovy Kroniky české vybrány z kapitoly nazvané O stavu Království českého a o poručnictví braniborského markrabího Oty nad mladým Václavem, synem Otakarovým, tedy se týkají neblahé éry po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli v roce 1278.
Přibík z Radenína, řečený Pulkava: Kronika česká, kap. LXXVIII: O stavu Království českého a o poručnictví braniborského markrabího Oty nad mladým Václavem, synem Otakarovým.
"Když tedy nejznamenitější král Otakar, jak je předsláno, zemřel, stal se poručníkem syna téhož Otakara, Václava, který byl ještě chlapec (tj. pozdějšího Václava II., za jehož vlády zažily české země novou prosperitu, pozn. Croix), jasný braniborský markarbí Ota, jenž měl za manželku sestru zesnulého krále Otakara, a vzal na sebe péči o správu Českého království. Za jeho poručnictví byly Čechy spravovány a řízeny velmi špatně. Nesčetní lidé z jeho zemí, to jest z markrabství braniborského, Sasové a jiní Němci, totiž přišli do Čecha a mnohokrát bez milosti způsobili obyvatelům téhož královstzví nečetné škody, trápení a ztráty loupením, požáry, vražděním, kořistěním věcí movitých i nemovitých statků. Napadali země Království českého všude tak, že usedlíci a obyvatelé jeho opustili své vlastní dědictví a statky a skrývali se v hustých lesích ve vyhnanství a na odlehlých místech v hájích a horách, přičemž ukrývali sebe, své děti a dobytek, pokud nějaký měli, kvůli těmto neustálým útokům nepřátel. Protože obyvatelé království neobdělávali pole jako obyčejně, nastal v Českém království na několik let veliký nedostatek.
Podobně Němci z cizích zemí těžce poškodili Kostel pražský (tj. tehdejší baziliku sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie, vystavěnou Spytihněvem II. v 11. stol., předchůdkyni katedrály sv. Víta Karla IV., pozn. Croix) a zmíněný markrabí braniborský a a biskup braniborský, kterého ustanovil podporučníkem řečeného království, nad tím zamhouřili oči. Odnesli z něho totiž násilně a nerozvážně královské poklady, kostelní ozdoby a ostatky ve zlatě, stříbře, drahokamech i v jiných ozdobách, které tam kdysi darovali a věnovali vznešení králové čeští, uchváceni zbožným zanícením, a ke slávě boží a k poctě jeho svatých, a vše obrátili podle libosti ve svůj prospěch. Nelidsky bořili i kláštery řádů a jiná místa církevních a řeholních osob obojího pohlaví, vskutku tak troufale nestydatou odvahou, nešetříce žádné řehole nebo řádu, až do doby, kdy po nemalém zpustošení a ztrátách uvedeného Království českého, způsobených jak nedostatkem, který tehdy nastal, tak i obtěžováním a útiskem řečených statků, byla po úspěšné poradě o tom, konané českými pány s řečeným markrabím, svěřena ochrana a správa Českého království pražskému biskupu Tobiášovi (v roce 1281, pozn. Croix). A když byli odtud opovážliví Sasové a Němci markrabího braniborského vypuzeni, bylo řečené království, ba vznešená vlast Čechů, osvobozeno od tísně takových útlaků.
...
Zatím zmíněný markrabí, poručník krále a Království českého, dal v noci odvést královnu s mladým králem Václavem z Pražského hradu na hrad Bezděz. Zde od téže královny vyhnal všechny Čechy z její čeledi, ustanovil jako dozorce Sasy a přikázal jim, aby ji spolu se synem bedlivě střežili, Zakázal jí též odejít bez souhlasu tamního purkrabího z řečeného hradu a dosti skrovně a málo důstojně ji zaopatřoval nezbytnými výdaji. Ačkoli čeští páni kvůli tomu často žádali jmenovaného markrabího, aby poslal zmíněnou královnu a jejího syna zpět do Prahy a zde s ní uctivěji jednal, on slíbil, že učiní, ale nic nesplnil (poručnictví Oty Braniborského nad Václavem trvalo do května 1283, kdy jím byl Václav propuštěn za výkupné, pozn. Croix).
...
Až když byla zprostředkována ujednání, že řečenému markrabímu má být dána jistá peněžitá částka, totiž třicet pět tisíc hřiven stříbra, za kteréžto peníze také přijal jakožto zástavu celou budyšínskou marku s některými hrady a jinými městy do svého dědictví, a když dostal toto zboží, vrátil knížete Václava knížatům, urozeným a jeho království.
Obohacen tak proti pravidlu práva a spravedlnosti za zanedbávaný poručnický úřad, když se velikou lakotou připravil o vlastní spásu, potěšen se šel opět podívat na svůj domov a zemi. Václav, kníže Českého království, dosud mladík, zbaven takového lakomého poručnictví, spěchal do svého Hradu pražského. Když byl nablízku, byl 23. května (1283) s velikou radostí přijat pražským biskupem Tobiášem a všemi pány Království českého a nesčetnými zástupy duchovních a světských osob, a se zvláštní slávou, jak se slušelo na takového knížete, byl posazen na královský stolec. Celé Čechy, které za bezstarostné vlády jeho poručníka strašně a těžce obtěžovány snášely zármutek, odložily své předchozí nářky, zapomněly zcela na útisky, kterými trpěly, a znovu nabyly z příchodu knížete a krále sil a veselého ducha do života.
Zdroj: Kroniky doby Krala IV., ed. Praha 1987 (Přibík z Radenína, řečený Pulkava: Kronika česká, kap. LXXVIII, s. 374, 375, 377)
Srov. též poselství z Libušina proroctví - https://kaliyuga0.webnode.cz/news/o-libusine-proroctvi-k-28-rijnu-1918-20221/