SPECIÁLNÍ VOJENSKÁ OPERACE NA UKRAJINĚ - mezičas
V těchto dnech nastal jakýsi mezičas v událostech probíhajících v současné době na Ukrajině, majících ale ve skutečnosti globální význam, které ruská strana označovala dosud za speciální vojenskou operaci a Západ jako ruskou invazi na Ukrajině. Tento mezičas je ovšem předstupněm další fáze událostí a je vyplňován eliminací ukrajinské elektrické energostruktury (důležité "nejen" pro chod domácností a výrobního sektoru, ale především pro elektrifikovanou železnicí dopravu, zejména v oblasti vojenské přepravy) a cílenou likvidací řídící vojenské infrastruktury kyjevského režimu.
Čeho bylo dosud dosaženo? Velmi pravděpodobný původní ruský plán "A", vycházející z určitých dohod s částí ukrajinské mocenské elity, který předpokládal, že po zahájení této speciální vojenské operace tyto elity vyhlásí alternativní vládu k dosavadnímu postmajdanovskému režimu, prohlásí jej za svržený a s ruskou podporou zavedou na Ukrajině "neutrální" režim, který nebude dál usilovat do další politickou a hlavně vojenskou integraci se Západem, nevyšel. Protože tyto dohody nebyly na ukrajinské straně jejími účastníky vyplněny. Naplnění podmínek pro realizaci plánu "A" předpokládalo z ruské strany právě to, co se po vojenské stránce skutečně zpočátku odehrávalo. Ruské síly a jednotky LDNR získaly pod kontrolu podstatnou část Donbasu, Záporožské oblasti, Chersonské oblasti, a část Charkovské oblasti, dále okolí Černigova, Sum, a obsadily od severu část území podél Dněpru, takže Kyjev se ocitl v operativním obklíčení. V Kyjevu se však neodehrálo nic z toho, co bylo předpokladem, aby tam mohla ruská vojska vstoupit a "garantovat" nové vládě její pozice.
Namísto toho stávající kyjevský režim kladl dále odpor a s ohledem na délku takto vytvořené fronty, kdy na ruské strané tvořilo vojenský kontingent nějakých 190.000 vojáků, plus asi 50.000, ne více, příslušníků jednotek LDNR, zatímco kyjevský režim disponoval 250.000 vojáky vycvičenými a vybevenými s podporou vojenských technologií NATO a dalšími cca. 300.000 příslušníky teritoriální domobrany a dalšími speciálními ozbrojenými jednotkami (např. řízenými Bezpečnostní službou Ukrajiny (SBU)), nebylo reálné ani smysluplné všechna tato území dále kontrolovat.
Primárním cílem bylo od počátku zajištění bezpečnosti LDNR po 8 letech jejich nepřetržitého ostřelování, osvobození jejich území v původních administrativních hranicích z dob Ukrajinské sovětské socialistické republiky, a zejména demilitarizace a denacifikace Ukrajiny. Tato rychlá varianta s minimalizací ztrát všeho druhu nevyšla. Ruské ozbrojené síly se poté postupně stáhly z okolí Kyjeva, z Černigovské a Charkovské oblasti a nadále pokračovaly v postupu pouze při postupném obsazení území Luganské lidové republiky a některých části Donělcké lidové republiky. Jak už bylo popsáno v některých předchozích příspěvcích, východně od Charkova se nedostatečně početné ruské síly dostaly pod tlak ukrajinských ozbrojených sil a ústup umožňující jim se vyvázat z těžkého boje byl až do současné stabilizace "fronty" již nikoliv plně plánovitý, ale vynucený. Na chersonském směru i za těchto podmínek ruská strana dokázala dosud udržet většinu chersonské oblasti. Za období několika týdnů se v médiích objevujících zpráv o ukrajinské ofenzívě na Cherson ve skutečnosti vojska kyjevskéo režimu nevratně ztratila bez dosažení významnějšího úspěchu na 10.000 vojáků (jen na tomto úseku "fronty"), a ohromující množství bojové techniky, neboť tak jako v jiných oblastech bojů neměla co postavit proti ruské vzdušné a dělostřelecké převaze.
Moskva tak přešla k plánu "B", kdy začala provádět "demilitarizaci" Ukrajiny především prostřednictvím své zmíněné vzdušné převahy. Na ukrajinských válečných polích dávno zahučela veškerá původní ukrajinská vojenská technika, a dnes již i veškeré skladové zásoby sovětské techniky z východní Evropy a některých středoasisjkých zemí. Došlo již na západní techniku, tu však není možné dodávat ani ve srovnatelném množství, ani ji udržet v chodu, neboť na Ukrajině nemá žádné logistické resp. opravárenské zázemí. Na další průběh bojů reálně nemá podstatný vliv. PR články v západních médiích to nemohou změnit.
Vynucený ruský ústup v charkovské oblasti nicméně ukázal, že bez nasazení podstatně větších pozemních sil nebude možné dosáhnout dalších předpokladatelných cílů ruské strany. Tento ústup též ukázal, že ruské armádě vlivem odporu určitých sil v mocenském spektru Ruska bylo dosud dovoleno bojovat pouze s jednou rukou za zády, a že nasazení podstatně větších pozemních sil ve formě proběhlé částečné mobilizace bylo v důsledku tohoto odporu patrně cíleně pozdrženo oproti optimální variantě přinejmenším o 1 měsíc. Dnes již byla mobilizace 300.000 kontingentu dokončena a dle náročnosti bojové přípravy byla již část povolanců nasazena do oblasti bojových operací, dle otevřených zdrojů již asi 40.000.
Co bude dál? Domnívám se, že s opadáním listí na stromech a odkrytím všeho, co jím mohlo být maskováno, nastanou ideální podmínky pro toho, kdo bude schopen převzít i na úrovní pozemního boje strategickou iniciativu. Po nasazení ruských mobilizovaných, kteří vesměs prošli v minulosti už kompletním vojenským výcvikem, vojenskou službou základní, i víceletou na základě kontraktů, takže jsou "pouze" doškolováni a secvičováni, jimž se kyjevská teritoriální domobrana nemůže rovnat, v situaci, kdy většina z původních 250.000 nejkvalitnějších ukrajinských vojáků "standardu NATO" již byla nevratně ztracena, to bude ruská strana. Předpokladatelným vojenským cílem bude Nikolajevská a Oděsská oblast. Protože to znamená odřezání zbylé Ukrajiny od přístupu k moři, strategické spojení s kontingenty v Podněstří, a fakticky připojení k Rusku těchto oblastí, v nichž ve skutečnosti většina obyvatelstva, podobně jako v oblastech nedávno připojených k Ruské federaci, je jednak ruskojazyčná, jednak se hlásí k sovětskému dědictví a v neposlední řadě i k sovětskému vítězství nad nacismem za 2. světové války. Dalším cílem bude obsazení dosud neobsazené části Doněcké oblasti a Záporoží a možné je i obsazení charkovské oblasti, neboť obyvatelstvo tamtéž do značné míry splňuje výše uvedené integrační předpoklady a v případě Charkova se jedná o město, které kdysi po určitou dobu bylo administrativním centrem Ukrajiny, stejně jako Kyjev.
Nabízí se rovněž spekulativní úvaha o shromažďovaném kontingentu v Bělorusku. Pokud by byl odtud veden ruský úder od severu k jihu na západě Ukrajiny k Podněstří, byla by Ukrajina zcela odříznuta od jakékoliv další podpory Západu a na zbylém území by bylo snazší dokončit i plán "denacifikace" dosazením loajálního režimu, který by se ustavil v Kyjevě s ruskou podporou za zády, jak to předpokládal původní plán "A". Personálně by však již byl tvořen jinými kádry, než se původně uvažovalo, řekněme, že Ukrajinci z území připojených dosud k Rusku, nebo se navrátivších na "Kyjevskou Rus" z Ruska, kde jich jsou miliony, kteří tam zejména v posledních 8 letech "odešli za prací", prakticky však proto, že se jim v režimu pojanukovičovské antiruské Ukrajiny nedýchalo dobře. Z těchto lidí lze vybrat dostatek vhodných osob na sestavení celé nové kompletní správy. Již je jich významný počet i v ruských kontingentech nasazených na Ukrajině. Pro tyto lidi jde o osvobozování Ukrajiny od současného režimu.
Moje slova neberte jako stranící propagandismus. Jsou pouze výsledkem konsekventní analýzy informací z dostupných otevřených zdrojů veškeré provenience. Jisté je, že o osudu zbytků Ukrajiny se nebude rozhodovat jednáním s nynějšími představiteli kyjevského režimu. A to ani jednáním ze strany Ruska, ani jednáním s nimi ze strany západních institucí, nebo USA či Velké Británie. Protože tento režim nemá subjektivitu, je pouze objektem událostí a vykonavatelem nadřízené vůle. O osudu zbytků Ukrajiny a tamního režimu se rozhodne s ohledem na vojenský vývoj situace na Ukrajině, tak jak byl výše popsán, na geostrategické úrovni dohodou, kterou nakonec uzavře Západ s Ruskem.
Mainstream a oficiální vojenští experti - i "experti" - jak se ukazuje nechápou, nebo nechtějí chápat čím "speciální vojenská operace" je. Jak a proč v tomto případě Ruskem nasazená vojenská síla má působit a jak a čeho se jejím uplatněním Rusko snaží dosáhnout. Že se nejedná o klasickou válku, jejímž cílem by bylo vymazání všech jednotek protivníka a obsazení celého jeho území a nastolení nějaké okupační správy. Proto je průběh této operace, bez pohledu na reálné statistiky její výslednosti popisován zcela mylně jako ruský neúspěch. Ve skutečnosti Rusko koná to co má v plánu a směřuje k předem stanovenému cíli. Speciální vojenská operace je formou tlaku na změnu režimu a uspořádání dosavadního území Ukrajiny, ale ne ve stylu operací 2. světové války, protože narozdíl od ní Ukrajina není subjektem událostí, jako bylo hitlerovské Německo, ale pouze objektem. SVO je nátlakem na druhý ze subjektů událostí, a tím je vedle Ruska Západ prostřednictvím svých institucí, zejména a v první ředě NATO. V situaci, kdy Západ pozbývá fyzicky - z důvodu vyprázdnění skladů se zbraněmi, aniž by zdaleka bylo dosaženo vyčerpání ruského vojenského potenciálu, přičemž však došlo k vyčerpání rezerv v zemích bývalého "východu" pro případ dalšího rozšíření konvenčních vojenských operací mimo území Ukrajiny - i ekonomicky - z důvodu prohlubující se komplexní socioekonomické krize - prostředky k udržování pomajdanovského režimu na Ukrajině, se Rusko pomalu blíží k praktickému naplnění svého cíle - pro něj uspokojivé dohodě o Ukrajině. Ta dohoda nemusí být nikdy oficálně vyhlášena. Poznáte její uzavření podle výsledku. Můj tip je, že dojde ještě k integraci některých uvedených oblastí do Ruské federace a na zbytku ke zřízení neutrálního správního útvaru bez reálné politické subjektivity.
Croix