ÚNOR V ČESKÝCH DĚJINÁCH
ÚNOR V ČESKÝCH DĚJINÁCH
/Croix/
U událostí měsíce února jsem se poněkud šířeji zastavil u tématu "února 48," protože to byl podle mě jeden z největších (byť dočasných) přelomů českých dějin a okomentoval jsem obecně téma socialismu v Československu z dnešního svého pohledu na tu dobu, postaveného na vlastních vzpomínkách i později získaných informacích a osobních zkušenostech se systémem, který ho nahradl a v jehož postfázi žijeme dnes. Ostatně téma socialismu v tehdejším Československu i celém východním bloku teprvé čeká na celospolečenskou věcnou diskuzi, která zatím v širším měřítku není možná, co do požadavku věcné analýzy, která by mohla uvést na pravou míru hodnocení té doby v její konfrontaci s dneškem a s poučením pro budoucnost. V současné době stále běží mediální a politická naprosto nesmyslně vyhrocená a zaslepená antisocialistická kampaň, která má za cíl diskreditovat onu dobu za každou cenu. Stále více z toho však mám dojem, že už nejde o otázku socialismu jako takového, ale spíš o to, aby jednostranným poukazováním na nedostatky tehdejšího systému (které byly, každý systém má krom předností i slabiny) a zejména jeho "totalitarismus", byla vytvářena kouřová clona mající zakrýt či zrelativizovat to, co se děje dnes, a odvést pozornost od asociálního charakteru systému dnešního, v němž lidé už mnohdy lidmi v pravém smyslu toho slova přestávají být a stávají se spíše nemyslícími bioroboty. Rezignujícími na termíny vlast, rodina, národ a s nimi spojené hodnoty. Odvést pozornost od nového a daleko rafinovanějšími metodami prováděného nastolování skutečného totalitarismu, v posledních dvou letech (tj. u nás od roku 2020) doslova pod rouškou zdravotnické "starostlivosti" o zdraví lidu.
Proces dopracování se k věcé diskuzi je vzhledem k dlouhodobě utvářené situaci v českých zemích bohužel během na dlouhou trať, které se zejména (pseudo)pravicová a prvoplánově antikomunisticky nekonstruktivní část politického spektra (profilovaná zároveň jako rusofobní a neoliberální) bude s využitím jí vtšinově ovládaných médií bude vždy vehementně bránit. Podle mě, dokud bude tato část politického spektra mít podstatný vliv v české politice a společenské politické diskuzi, bude věcnou diskuzi na dané téma vždy pouze blokovat a samotné téma využívat na neustálé rozdělování národa, jako to činí už skoro po 30 let.
1933, únor – Nezaměstnanost v tehdejším Československu za světové hospodářské krize dosáhla oficiálního maxima 920.000 lidí evidovaných zprostředkovatelnami práce, další statisíce lidí však byly bez práce, aniž by byli oficiálně evidováni. Během hospodářské krize v letech 1930-33 docházelo v republice k řadě stávek a protiexekučním bojům, při kterých policie a četnictvo zastřelily 29 osob, dalších 101 bylo při zákrocích zraněno.
1. 2.
1933 – Předseda DNSAP působící především v tzv. Sudetech Rudolf Jung v československém parlamentu veřejně odmítl loajalitu k ČSR a uvítal nástup nacistů k moci v Německu.
4. 2.
1920 – Na základě mírové versailleské smlouvy připadlo Hlučínsko k Československu.
5. 2.
1942 – Vyhlášení náboru do československé vojenské jednotky vytvářené v Buzuluku v tehdejším Sovětském svazu.
8. 2.
1348 – Karel IV. založil Nové Město pražské
1993 – Měnová odluka v rámci procesu rozdělení Československa – vznik měny Koruna česká.
11. 2.
1929 – V Litvínovicích u Českých Budějovic byla naměřena nejnižší vůbec zaznamenaná teplota na našem území – 42,2 ° Celsia. Tehdejší zima byla nejchladnější zimou v českých zemích od počátku pravidelného měření venkovních teplot.
12. 2.
1784 – Do té doby samostatné pražské obce (Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany) byly spojeny do jednoho správního celku řízeného společným magistrátem.
13. 2.
921 – Zemřel kníže Vratislav I., podle legend silný panovník, který ochránil české země před maďarskými nájezdy pokračujícími po rozvrácení Velkomoravské říše. Otec svatého Václava, který se narodil ze svazku Vratislava I. s Drahomírou z kmene Stodoranů, polabských Slovanů.
1992 – Den oficiálního připojení Československa k internetu (na ČVUT v Praze)
14. 2.
1945 – První bombardování Prahy spojeneckými americkými bombardéry za 2. světové války. 62 bomardérů tehdy shodilo 152 tun bomb, zasaženo bylo na 2.500 domů, 701 mrtvých a přes tisíc evidovaných zraněných...
15. 2.
1763 – Mírem v Hubertsburgu u Lipska se Marie Terezie definitivně vzdala Slezska a Kladska, které tak navždy opustily svazek zemí Koruny České.
16. 2.
1861 – Založení tělovýchovné organizace Sokol, která postupně získala v českém prostředí celospolečenský význam, přesahující značně původní určení organizace. Významný byl zejména důraz na vlastenecký akcent v rámci působení této organizace.
18. 2.
1126 – Kníže Soběslav I. porazil v bitvě u Chlumce u Ústí nad Labem vojska německého krále Lothara, který se snažil využít vnitřních sporů mezi Soběslavem a údělným knížetem Otou Olomouckým k zasahování do vnitřních českých politických poměrů politickou i vojenskou podporou Oty. Vojsko německého krále bylo vlákáno do léčky a v těžkém terénu za pochodu poraženo.
20. 2.
1790 – Zemřel císař Josef II. Skončilo tak období progresivních, zároveň ale často i kontroverzních josefínských reforem.
21. 2.
1946 – Zákonem č. 35/1946 Sb. byla obnovena olomoucká univerzita, dnešní Univerzita Palackého v Olomouci. Je to naše druhá nejstarší vysoká škola a univerzita, vznikla jako jezuitské vysoké učení již v roce 1573.
22.-23. 2.
1949 – Národní shromáždění přijalo zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD). Nehledě na nežádoucí excesy při vytváření JZD zejména v 50. letech, většinové združstevnění československého zemědělství (i nadále zůstalo malé množství soukromých zemědělců a na hospodaření v zemědělství měly svůj významný podíl také státní statky) v konečném důsledku na několik desetiletí změnilo zásadně charakter československého zemědělství a způsob hospodaření v krajině. Mezi hlavními benefity zavedení systému JZD bylo především odstranění venkovské chudoby, efektivní modernizace zemědělství a postupné dosažení potravinové soběstačnosti Československa, která však byla po roce 1990 s rozpadem tohoto systému opětovně ztracena. V neposlední řadě je na místě poznamenat, že vstupem do družstva družstevníci nepřicházeli o svůj majetek, neboť ten následně tvořil jejich družstevní podíl.
25. 2.
1634 – Zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu. Albrecht z Vladštejna je výraznou postavou českých dějin. Vojenský podnikatel, přední vojevůdce éry třicetileté války a kontroverzní politik, který nejprve dosáhl ve službách Habsburků hodnosti generalissima, aby u nich posléze upadl v nemilost a byl z jejich popudu zavražděn. Důvodem bylo, že ve svém postavení se pokoušel o stále samostatnější politiku, což vedlo až k úvahám, že by mohl mít v ůmyslu sám získat českou královskou korunu. Bezprostředním popudem však bylo, že začal vyjednávat s emigranty z řad české šlechty, kteří odešli, nebo byli nuceni odejít, ze země po bitvě na Bílé Hoře, a rovněž se Švédy. Po jeho smrti obrovské frýdlantské panství bylo zkonfiskováno a rozděleno cizí šlechtě odměnou za jeho odstranění. Převzetím této rozsáhlé pozemkové držby byl završen rozsáhlý pobělohorský transfer naprosté většiny vrchostenské pozemkové držby z rukou původní české šlechty do cizích rukou a tím i výměna českých zemských elit ve prospěch cizinců.
1919 – Zmocňovací zákon Národního shromáždění a nařízení Ministerstva financí o okolkování rakousko-uherských bankovek bylo počátkem vytvoření československé měny Koruny československé, jejíž nástupkyní platíme dodnes.
1948 – Vyvrcholení československé vládní krize bylo završeno jmenováním nové vlády prezidentem Benešem podle návrhu Klementa Gottwalda. Předtím dne 20. 2. 1948 podali nekomunističtí ministři ve vládě demisi, když od 17. 2. již blokovali činnost vlády neúčastí na jednáních. Předpokládali, že Beneš po podání demise jmenuje tzv. úřednickou vládu bez komunistů, která zemi povede do předčasných voleb, ten však vyšel vstříc Gottwaldovi. Vládní krize souvisela bezprostředně zejména s bojem o ovládnutí velení Sboru národní bezpečnosti (bezpečnostního sboru vytvořeného sloučením policie, četnictva a obecní policie v roce 1945) mezi komunisty a nekomunistickými stranami, za lavírujího postoje sociální demokracie, a byla součástí celkového boje o charakter poválečné republiky.
Po zkušenostech s prvorepublikovou soiciálně-ekonomickou realitou, zradou západních spojenců v Mnichově, s nacistickou okupací a s rolí Sovětského svazu za 2. světové války umožnili českoslovenští občané drtivě zvítězit KSČ v prvních poválečných parlamentních volbách. V následném soupeření o moc ve státě zvítězili komunisté. Poprvé v dějinách naší země byla vytvořena možnost pro vytvoření socialistické společnosti, která měla naplnit ideály rovnosti a sociální spravedlnosti, řečeno tehdejší politickou terminologií.
V mnoha důležitých oblastech bylo budování socialismu úspěšné. Uvedu zejména poválečné vybudování průmyslu a energetické soustavy (systém tepelných a později atomových elektráren především), stavba všech hlavních vodních přehrad, které jsou dodnes základem naší vodohospodářské soustavy, vytvoření systému skutečně bezplatné všeobecně dostupné lékařské péče, odstranění nezaměstnanosti a sociální chudoby (včetně žebroty a bezdomovectví) a nejtvrdších sociálních rozdílů ve společnosti, bezplatná a dostupná školní výuka, dosažení potravinové soběstačnosti státu, rozsáhlá družstevní a státní bytová výstavba, a pokračovat v příkladech bych ještě mohl dál, ale ať si každý pravdě otevřený sám doplní podle svého uvážení.
Problémy socialismu byly dány zdaleka ne vždy „gramotně“ prováděnou realizací projektu socialismu u nás i v celém „východním bloku.“. Mnoho občanů nezapomnělo na zbytečné excesy a tvrdosti 50. let, stejně jako se stalo negativním mementem a možná i zlomem pro vnímání socialistického režimu u nás násilné ukončení tzv. pražského jara v roce 1968, kdy československá strana nedokázala tehdejší společensko-politické procesy přesvědčivě uřídit, což vedlo zase naopak k násilnému zásahu do domácích událostí ze strany ostatních států varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Další otázkou je, kam by dále události a politický vývoj v tehdejším Československu směřoval, pokud by k zásahu nedošlo. A zda nemohl na straně druhé, nějaký účinný zásah mít jiný charakter, než otevřeně vojenský. "Osmašedesátnictví" tak má bohužel dodnes v české vnitřní politice využití jako klacek na diskreditaci rozumných vztahů s Ruskem, ačkoliv tehdejší SSSR, ani Varšavská smlouva, už desetiletí neexistují...
Lidé byli postupně otráveni všudypřítomnou ideologií a propagandou, kterou by bývalo bylo lépe používat střídmě jako když se solí, než tak celoplošně a masivně, jak tomu bylo stále v praxi, v době již časově a mentálně vzdálené poválečnému nadšení. (Zde se však nabízí srovnání s dnešní situací, kdy zvláště po roce 2000, začaly v tzv. demokratické společnosti gradovat ideologické a kontroly společnosti chtivé tendence, které v tomto směru např. situaci socialismu 80. let již i předčí, pouze barva (prosazované hodnoty a ideje) „rudá“ byla nahrazena „modrou“ a jak ukazují události posledních let, tak posléze ještě spíše "hnědou". Tyto ideje a "ideály" současné doby jsou však prezentované vrcholně sofistikovaně, jako cosi objektivně neideologického, co přece nemůže nikdo "rozumný" odmítat, takže je to přímáno většinou společnosti nekriticky a bez ostražitosti. Což je dáno mj. i tím, že dnešní (post)liberalismus nemá odpovídajícího ideologického soupeře, takže jakoby není alternativy jeho dekadentním agendám, protože je jen (ne)ideologické silné centrum mající v rukou penězotoky a velká média a směrem od něj se případně vzdalující periferie, které ale nepředstavují reálné alternativy centru a jakýkoliv pozitivní vztah např. k tradičním hodnotám je v takovémto systému automaticky prezentován jako anachronické zlo "pomýlených").
Jakešovské období pak v závěru socialistické epochy nijak nepřesvědčilo většinu občanů o tom, že nastoupí stále více očekávané změny, jakási modernizace systému. Proto bylo možné umně předpřipravit podmínky (včetně nálad ve společnosti) pro návrat kapitalismu. Lidé s vidinou „dohánění“ životní úrovně Západu a získání více osobních a politických svobod následně na tyto změny, jejichž konečné cíle jim ovšem vysvětleny nebyly, většinově kývli, čímž v listopadu 1989 otevřeně zahájený proces získal společenské „posvěcení“ a tím zdání „revoluce.“ A to byl konec socialismu jako státního systému v Československu..
1954 – Československá televize zahájila pravidelné vysílání.
1991 – Politický poradní výbor Varšavské smlouvy rozhodl v Budapešti o rozpuštění vojenských struktur paktu. Následně 1. 7. 1991 pak členské státy Varšavské smlouvy podepsaly v Praze protokol o úplném ukončení platnosti smlouvy.
28. 2.
2003 – Českým prezidentem zvolen Václav Klaus